Orphanage na nové album nespěchali a tak vyšlo až čtyři roky po „Inside“, tedy v roce 2004 a opět u Nuclear Blast. Kapela přišla o svého kytaristu (a zakladatele) Lexe Vogelaara a přibrala dva nové. Personálních změn si Orphanage za svou existenci užili věru mnoho, ale nikdy se nijak výrazně nepromítly do kvality jejich hudby. A jinak tomu není ani v případě „Driven“, které je vrcholnou deskou jejich tvorby. Album je to jiné než jeho předchůdci a přesto v něm poznáte vše, co jste na skupině měli rádi. Největší změna je především ve zvuku, který je na tu dobu velmi moderní a čistý. Prim hrají brutální a masivně znějící riffy.
Úvodní „The Sign“ zní opravdu velkolepě. V některých chvílích jako by si vzala za vzor tou dobou rozmáhající se skupiny se zpěvulí v čele, místy je totiž skladba velmi melodická až popová. Jenže Orphanage nevyměkli a líbivé pasáže střídají brutální. Refrén patří k těm nejkrotším a nejzapamatovatelnějším v historii kapely, jednoznačný hit. Chytře mixované sloky s Georgeovým growlem dokazují, jak byla kapela vynalézavá. Závěr skladby pak obstará brutální metalový nášup, kdy vás kytary doslova roztrhají. Houpavá „Black Magic Mirror“ je především ukázkou výtečné kombinace melodie a tvrdosti. Orphanage nepodlehli trendům, nabízí více melodií, ale zároveň jsou drsní. Groove metalové riffy už ke kapele neodmyslitelně patří, stejně jako vynalézavé klávesy.
V „Cold“ jako by se potkal nu-metalový riff s gotikou a pořádným groovem, „Prophecies Of Fame“ zas překvapí nádhernou melodií a zatraceně řezavými riffy. Tohle je moderní gothic metal, kterým Orphanage předběhli svou dobu. Vždyť v posledních letech i velmi „krotké“ rádoby gotické kapely začali svůj zvuk obohacovat o tvrdé, mnohdy i djentové riffy. A právě math metalové potažmo djentové kytary nabízeli Orphanage už kdysi. Brutální jízda pokračuje s „Dead Ground“, která rozhýbe snad každého metalistu. Drtivou hudbu rozředí alespoň na chvilku překvapivé sbory, které byste v takové skladbě nečekali, závěr patří opět nečekaně elektronice.
K Orphanage vždy patřily gregoriánské chorály. Těch se dočkáte v drtivé „Truth Or Lies?“. Doprovází je potom masakrální riffová smršť.
„Driven“ je pestrá deska a provede vás všemi barvami muziky těchto originálně znějících Holanďanů. I když v dalších skladbách nezazní nic nového, pořád je co poslouchat a o nápady není nouze. Snad jedinou výtkou je samotná délka alba. Přece jen téměř sedmdesát minut a čtrnáct skladeb je pořádná dávka
Orphanage s „Driven“ nezískali žádný velký komerční úspěch, ale svým způsobem se stali nadčasovými. Rok po vydání desky, kapela oznámila svůj konec. Jedním z uvedených důvodů bylo přesvědčení, že již dosáhla svého uměleckého vrcholu. Je to škoda, ale zároveň to zaslouží uznání. Většina členů zmizela z hudební mapy nebo se věnovala malým projektům. Guus Eikens hojně spolupracoval s Delain a nejvíce aktivním je George Oosthoek, který také spojil své jméno s Delain či Within Temptation, současně se stal členem symfo-metalových Mayan. Orphanage jsou již minulostí, ovšem minulostí, na kterou se nezapomíná.
|
