Mrknete-li na informace ohledně debutového alba „Noční jezdec“ jihlavských Dark Spark, asi vždycky narazíte na zmínku o tom, že si kapela natáčela desku svépomocí v domácím studiu. Což bráno z pohledu čistě zvukového bych vnímal jako určité vyjádření spokojenosti nad konečným výsledkem, protože zvuk „Nočního jezdce“ nezní špatně ani začátečnicky. Mohl být agresivnější, sytější i důraznější, je ovšem otázkou, nakolik by tahle změna (včetně případného zásahu někoho nezávislého do struktury skladeb) zahýbala se samotnou podstatou kapely. Dark Spark, hlásící se ke gotickému metalu (což je zavádějící, pochopitelně zapomeňte na kdovíjakou načančanost pro odnož tohoto stylu charakteristickou a přidejte určitou porci tuzemské bigbítovosti), totiž na první ucho znějí písničkově, měkce, občas trochu naivně a průhledně, což je dřív nebo později směruje k zábavovému parketu.
K osmičce skladeb, které Dark Spark přinášejí, je těžké udělat nějaký jednoznačný závěr, spousta věcí u Dark Spark v jednu chvíli dominuje, aby vzápětí vůbec neplatila. Víceméně je možné říci, že kapela je daleko přesvědčivější v akčnějších a živějších skladbách. Je to dané především tím, že když dojde na vláčnější tempo, ve kterém se do popředí daleko víc dostává zpěv (Dark Spark mají k dispozici hned dvě zpěvačky), který občas v těch pomalejších tempech („Anděl smrti“ a zejména „Co bude dál?“) zní až školně opatrně, mdle a bez energie. Na druhou stranu, když v „Žáru“ dojde na hodně smyslné vokální ponoření se do hloubky, jeho následné vyhrocení a také na příjemné proplétání hlasů, vyleze z toho silná a velmi emotivní balada.
Gotickému škatulkování dá hodně na frak titulní píseň coby nejchytlavější položka celé kolekce, kde (vyjma občasného brnknutí o operní a-a-a výšky a hodně výrazných kláves) kapela zní až power metalově, když průběžně chytá ocásky melodiky alá Rimortis, hodně akčně zde zní i sólová kytara (právě tady se rodila ta myšlenka na to, že by větší agresivita mohla být Dark Spark ku prospěchu). S ostatními písněmi přichází již zmiňovaná houpačka – chytlavý drajv úvodní „Ztracené“ postupně hodně zprůhlední a ztratí šťávu, „Nářku vlkodlaka“ při vší melodičnosti chybí moment, který by strhnul, a ať to beru z kterékoliv strany, vždycky při hledání okamžiku, kdy dojde ke ztrátě tlaku, docházím ke zpěvu. Houpačkově to vychází i s texty. Dark Spark se drží češtiny, která v jejich podání zní plynule, bez zádrhelů, padá přirozeně do pusy, nicméně i zde Dark Spark občas upadnou do osidel naivity (opět nezbývá, než ukázat na „Co bude dál?“ jejíž snaha o dramatičnost vychází zcela vniveč a která se tak jednoznačně stává nejslabším článkem řetězu „Nočního jezdce“).
Některé kousky na „Nočním jezdci“ jsou mi hodně sympatické a dovedu si představit, že s větší dávkou kompoziční rafinovanosti a výraznější porcí agresivity by při současném zachování melodičnosti mohli Dark Spark znít docela osobitě. Jelikož není problém kapele jejich (a zase se bavíme o většině alba) poctivě dělanou muziku pro nepodbízivou zábavu uvěřit, je celkem snadné vstřebat fakt, že právě tahle cesta, kterou prezentují na svém debutu, je přesně to, co Dark Spark chtějí. Což je za mě trochu škoda a nevyužití vlastního potenciálu.
|
