Hrdinové se neptají proč… a tak jsou hrdinů plné hřbitovy. O finské čtveřici Heroes Don`t Ask Why, která o své tvorbě tvrdí, že se jedná o melodickou rozluku metalu s rockovým přístupem (a představit si pod tím můžete lehce neotřelou rockovou muziku s metalovým ohonem, průběžným otíráním se o progresivní komplikovanost a s decentním nátěrem hrubé moderny, který umocňuje i poměrně agresivní zvuk nahrávky), lze na základě jejich krátkometrážní eponymní prvotiny konstatovat, že hudební pohřebiště je rozhodně nečeká. Všech šest kousků, které Heroes Don`t Ask Why aktuálně představují, staví na zapamatovatelné melodii, výrazném prožitku (bez nějaké přehnané afektovanosti) ve vokálním projevu, lehce alarmující a přitom posmutnělé náladě, solidních hráčských výkonech, dostatku děje i schopnosti skladbu vygradovat.
Není od věci odpíchnout hodnocení desky od v podstatě titulní skladby (její název je zkrácen na prosté „Heroes“). Syrové hutné kytary, poměrně masivní bicí, melancholický zpěv (pro dění na albu ne úplně charakteristický, neboť Jussi Pajunpää tu chvílemi klouže do kňouravého projevu ve stylu Petra Šodka z moravského Tankeru), zdrsnění a zkakofoničtění před nástupem melodického refrénu, které je charakteristické pro komplikovanější strukturu písní, agresivní kytarové sólo, pesimistický text a finále v podobě osudových bicích, to vše se dá shrnout do jednoho pojmu – naléhavost.
Ta vystupuje ze všech kousků na desce, ať už je to úvodní ostře šlapavá „Seen It All“ s kapkou jedu, akční „Time Runs Out“ s vyřvatelným sloganem, přemýšlivá „Frostbites“, vyhrocená díky hrubému riffování, či emotivně drásavé finále „Goodbye“ s působivou kombinací příjemně vybrnkávaných kytar a postupně vyhroceného vokálu, vystupňované do silně intenzivní atmosféry a zklidněné v závěrečném kraťoučkém piánovém polaskání.
Příští rok plánují Heroes Don`t Ask Why vydat dlouhohrající album a ta aktuální pestrá a emocemi nabitá necelá půlhodinka, strávená v jejich společnosti, je velmi vydařenou pozvánkou.
|
