O tom, co pro rockovou hudbu udělala bratrská dvojice bubeníků Carmine a Vinny Appiceových, se bavit asi nemusíme. Ta léta, co patří k absolutní bubenické extralize jsou jasná. Zejména v případě staršího z nich se už počítají na půlku století, neboť Carmin první zářez do své velmi obsáhlé diskografie udělal už v roce 1967, kdy vyšla debutová deska kapely Vanilla Fudge. Krasojízda pak pokračovala dál, když začal být Carmine vyhledávaným hudebníkem a stal se členem kapel jako Cactus, Beck, Bogert & Appice či KGB. Jeho služeb pak využívali umělci jako Rod Stewart, Paul Stanley, Ted Nugent, aby se nakonec tehdy už zasloužilý hudebník upsal hairmetalové vlně s kapelami King Kobra a Blue Murder. Dnes je Carminovi sedmdesát let a rohodně ještě na důchod nepomýšlí.
Jeho o deset let mladší bratr Vinny je rovněž za dobu působení na scéně ostříleným matadorem. Když zaslechneme jeho jméno, každému se hned vybaví jeho působení v legendárních Black Sabbath, kde pro album „Mob Rules“ vystřídal Billa Warda, aby pak svůj osud spojil zjména s Ronniem Jamesem Diem, jenž se stal jeho dlouholetým souputníkem. Narozdíl od svého bratra byl vždycky Vinny považován za jasný prototyp heavymetalového hudebníka, kdežto Carmine patřil spíše k bluesrockové nebo hardrockové elitě. Oba ale vždy spojovalo jedno. Precizně odvedená profesionální práce, na kterou se mohli jejich chlebodárci vždy spolehnout. A je proto možná i s podivem, že spolu nikdy tihle dva nespolupracovali. Tedy snad kromě klukovských let, kdy Carmine dával svému mladšímu bratrovi lekce…
Společná deska se nabízela už léta. Vždyť oba mají na scéně velké jméno a jak dávno říkal Vinny, jeho bratr byl pro něj vždycky vzorem a spolupracovat s ním je otázkou cti. O tom, jak bude deska znít, se vlastně ani nemuselo moc spekulovat. „Sinister“ stojí na hardrockovém základu, který nejvíce tkví v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tomu také odpovídají i hosté, které si bratři pozvali na desku a ze kterých největším dílem přispěl kytarista Eric Turner z Warrant, basista King Kobra a někdejší člen W.A.S.P. Johnny Rod, kytarista od Dio Craig Goldy, basista Tony Franklin, současný kytarista Whitesnake Joel Hoekstra, zpěvák Paul Shortino, jenž s Carminem působí v současnosti i v jejich společné kapele King Kobra a dlouholetý souputník Michaela Schenkera Robin McAuley. Ovšem ani velká jména nemohou zaručit silný výsledek.
Proto je „Sinister“ místy velmi rozporuplná nahrávka. Jistěže ne po instrumentální stránce, kde je všechno v nejlepším pořádku, takoví muzikanti nenahrají žádnou šmidru, stejně tak precizně je dotažený zuvk, který si dnešní doba od hardrokcových alb žádá. Spíše se budeme bavit o jednotlivých kompozicích, kde už to tak velká sláva není. Když totiž muzikanti spustí úvodní a zároveň titulní věc „Sinister“, posluchač trošku povytáhne obočí. Ani ne tak pro předpotopní elektronický začátek, ale spíše pro podivné spojení sloky a skoro až punkrockového refrénu, který je navíc natolik nevýrazný, že působí takřka až garážovým dojmem. Podivné… Reputace se trochu zlepšuje s kladivovým riffem „Monsters And Heroes“, ovšem poté skladba ztrácí na síle v těžkopádném refrénu, jenž sice s každým dalším poslechem působí snesitelnějším dojmem, ovšem k zásadním okamžikům desky těžko bude patřit.
Ani zeppelinovsky valivá „Killing Floor“ a sabbathovsky členitá „Danger“ nijak zvlášť neosloví, i když ani jedna z věcí už nepůsobí vyloženě rušívým dojmem (na rozdíl od titulní skladby). Nezbytná bubenická exhibice „Drum Wars“, která vynikne zejména při soustředěném stereo poslechu, posluchače přesouvá k lepším okamžikům. Muzikanti jsou najednou jako polití živou vodou, těžkopádnost se ztrácí v okamžiku, kdy vyrukují s výbornou „Riot“, která startuje nejlepší část desky. Bluesrocková „Suddenly“ si trochu pohraje s emocemi, aby pak bratrské duo prostřednictvím dvojice stadionových věcí „In The Night“ a „Future Past“ nabídlo to nejlepší, čeho je v současné době schopno. Tady celé album dosahuje svého vrcholu, ovšem od tohoto okamžiku to jde zase trochu z kopce. „Bros In Drums“, poukazující na bratrský svazek bubeníků nebo „War Cry“ jsou nevýrazné skladby, které se potácí odnikud nikam a závěrečná zbytečnost „Sabbath Mash“ jen ukáže, že prostě kouzlo prvotních Black Sabbath je neopakovatelné, ať jej hrají bůhvíjak dobří muzikanti. Medley skladeb „Iron Man“, „War Pigs“, „Paranoid“ a „Heaven And Hell“ sice působí docela zajímavě, ale i tak trochu zbytečně.
Pro oba hudebníky bude asi tato spolupráce splněným snem, pro fanoušky jednoho či druhého bubeníka je to deska určitě nezbytná pro zařazení do sbírky. Ovšem pro nezainteresované posluchače to bude jen dobře nahraná a nazpívaná deska, kde toho moc podstatného nezaujme.
|
