Z Oz se nakonec nestaly takové hvězdy, takoví hrdinové heavy metalu, jak o tom snili na začátku své kariéry (a jak také pojmenovali svou debutovou desku), ale je nutné přiznat, že v určitých kruzích má tahle finská pětice kultovní statut. I když sice oficiálně fungují od roku 1977, bylo během let více těch, kdy kapela nehrála, ale jejich desky z osmdesátých let, především pak „Ill Warning“ a „Decibel Storm“ lze dnes považovat za docela důležité nahrávky evropského heavy metalu. Od roku 1991 ale bylo kolem Oz „totální ticho“ a když o dvacet let později přece jen vyšla comebacková nahrávka „Burning Leather“, byl to takový malý zázrak. Deska sice nepřinesla zhola nic nového, ovšem představila Oz ve velmi dobrém světle jako partu zkušených matadorů, kteří dokáží těžit z toho, že tenkrát byli u zrodu té „jejich“ hudby.
Ovšem comeback jim dlouho nevydržel a loni se ze sestavy poroučel jak basista Jay C. Blade, tak především zpěvák Ape DeMartini, který v Oz působil od doby jejich vzniku. Jediným původním členem tak zůstal bubeník Mark Ruffneck, který neváhal a obklopil se čtveřicí nových hudebníků, jejichž zkušenosti s náročným muzicírováním jsou zatím jen velmi malé. Ruffneck je ale zasloužilý matador, který ví, co chce, dokáže své parťáky vybičovat k výkonům a dokáže rovněž dát dohromady i album, které zní jako klasičtí Oz a obejde se u toho i bez svých někdejších spoluhráčů.
„Transition State“ je opravdu typické album této kapely a představuje velmi slušného následovníka minulé „Burning Leather“. V podstatě trpí tou samou věcí, jako předchůdce a to tím, že absolutně rezignuje na jakýkoliv pokrok či vývoj a nabízí hudbu hodně podobnou té z osmdesátých let. A když se pro něco takového rozhodne kapela, která si i po několika desetiletích užívá comebacku, většinou to zavání pořádným průserem. U Oz se ale nekoná. Možná je to tím, že dnešní parta je, samozřejmě až na Ruffnecka, složena z mladých muzikantů, kterým nechybí energie a dravost. Osobnost bubeníka zase zaručuje, že bude zachován původní styl kapely, aby Oz nemuseli trpět ztrátou identity.
Proto když mluvíme o této desce, je nutno se o ní zmínit jako o nahrávce dosti kvalitní, která většinu comebackových desek podobně laděných spolků (rozuměj z Nové vlny britského heavy metalu, přestože Oz jsou Finové) strčí hravě do kapsy. Asi měl bubeník šťastnou ruku při výběru spoluhráčů, ale od úvodní „Bone Crusher“ (i přes mírně archaicky znějící úvodní riff) deska jede ve vysokoobrátkovém tempu, kdy energie stříká na všechny strany. Ano, takto by měla znít kapela, která se odmítla vyvíjet (což je samozřejmě hendikep), ovšem ani za mák nechce znít trapně.
Nejsilnější momenty se pak nacházejí pod názvy „Heart Of The Beast“ (že by vzpomínka na satanské a okultistické začátky kapely?) a především pak ve stadionovém hitu „The Mountain“, kde Oz překračují svůj vlastní stín. Ovšem tím nelze říct, že by ostatní skladby stály tak nějak za pendrek. Vyloženě slabé místo na téhle desce není, přestože refrény skladeb „Never Close Your Eyes“ a „We`ll Never Die“ už zavánějí jistou otřepaností. Ale tomu se kapela, která byla založena před čtyřiceti lety, vyhnout přece jen nemůže.
„Transition State“ může fungovat skoro skvěle, když přistoupíte na hru kapely. Na hru na osmdesátá léta. Pro někoho to může být impulz k tomu, aby okamžitě dal od desky ruce pryč, ale pro někoho zase nejlepší vizitka. U Oz ta hra působí přece jen o něco lépe než u většiny kapel. Navíc, pokud má někdo ve svém středu takového zpěváka, jako je nováček Vince Koivula, jde to snadno.
|
