Klasická švédská škola melancholické melodiky, zakomponovaná do prolínání deathu s black metalem, opatřená texty, jež se hrdě drží rodného jazyka. Takto se dá ve zkratce charakterizovat HarmDaud, debutující jednočlenný projekt švédského vokalisty a kytaristy Andrease Stenlunda. „Blinda dödens barn“ neboli „Slepé děti smrti“ je počin, o jehož finální audio podobu se postaral Andreas Hedlund alias Vintersorg. Stejně jako kapela Vintersorg klade Andreas důraz na melodiku, avšak činí tak bez jakýchkoliv folkových příspěvků a třeba raná tvorba Borknagar je HarmDaud o dost blíže.
Osmička skladeb je snadno uchopitelná, složitostem se vyhýbá a její přímočarost je do nebe volající. Andreas totiž vsází na proslulou švédskou školu melodiky a té se drží zuby nehty, přičemž nejvýraznějším kouskem je v jeho podání melancholie „Andetag“ s honosným refrénem, doprovázeným silným klávesovým podkladem, díky čemuž se skladbě nedá upřít chytlavost. Jinak si jsou součástky kolekce docela podobné a žádná neohromí neočekávaným zvratem či náhlou změnou nálad. Avšak ona nálada, do níž je deska zabalena, je pro méně náročný poslech uspokojivá, poněvadž nabízí dobře úderné a blastbeatující bicí, spoustu velice melodických kytarových her a vydatný hrubý melodeathový vokál, což zní dohromady s říznými švédskými texty velice hutně a ani tomu nechybí slušný náboj, o čemž hezky vypovídají svižné úderky „Själens vanmakt“ a „Memento Mori“.
Jenže docela velký problém tkví v originalitě, se kterou projekt HarmDaud zjevně bojuje. Citelný závan neoriginality zpozorujeme hlavně v podobnosti se známějšími krajany Amon Amarth, která táhne už z titulní skladby. Ovšem ve srovnání s populární lodí švédského melodeathu je hudba HarmDaud o dost ostřejší s větším nábojem a švihem.
Projekt Andrease Stenlunda ukazuje potenciál k tvoření silných věcí, avšak namísto inspirování se jinými by mohl upustit uzdu své vlastní fantazii a do díla vložit větší kus sebe. Právě osobitost z debutu HarmDaud cítit není, byť hráčsky vůbec neselhává. Jenže kvůli nedostatku osobitosti padají „Slepé děti smrti“ spíše do průměru. Na druhou stranu album působí jako vzdávání holdu těm, které má autor rád, což by možná nevedlo k takovým chmurám na tváři v případě, kdyby se jednalo o nováčka na scéně, kterým ale Andreas není (zpívá v kapelách TME a Gravisphere). Kéž by se propříště pan skladatel nebál využít svých dovedností a vytvořil něco nápaditějšího a především osobitějšího. Potenciál tam totiž je a ne zrovna malý.
|
