Může to být tím, že se lídr kanadských Annihilator Jeff Waters nově obklopil mladými spoluhráči, každopádně má tento padesátník energie na rozdávání. Letos již přišel s kompilačním živákem „Triple Threat“ a už nám servíruje další plnohodnotný zářez, to vše pouhé dva roky po předešlé studiovce „Suicide Society“. Jeff zároveň mluví o stovce kytarových motivů, které měl pro novinku připravené, přičemž mu je zásadně zredukoval baskytarista Rich, dohromady pak tato dvojice strávila ve studiu měsíc a vytvořila údajně „jakýsi mix moderních vlivů se starým duchem Annihilatoru“.
To zní – minimálně z pohledu tradičního fanouška – velmi nadějně, realita je ovšem malinko jiná. Osobně v nových písních neshledávám nic zásadně odlišného od předešlých řadovek, včetně těch, na kterých ještě účinkoval Dave Padden. Mnoho riffů mi připomnělo fošnu „Metal“, která po letech paběrkování obnovila zájem o kapelu, zároveň opět zaslechneme řadu okamžiků, jež výrazně připomenou jiné interprety. Jeff se ostatně netají tím, že přímo čerpá inspiraci od slavnějších kolegů, takže okopírovaný riff z hitu „One“ od Metallicy v úvodním songu „Twisted Lobotomy“ vlastně ani nepřekvapí (zvlášť po zkušenosti z minulé desky, kde proběhla čórka z kusu „Damage Inc.“ od stejné kapely). Zajímavostí je, že ke skladbě byl stvořen videoklip, pod nějž ovšem nelze na YouTube přidávat komentáře. Že by obava z hlášek posluchačů, kteří by na tuto skutečnost zákonitě poukazovali? Jeff nicméně onen důvěrně známý sekaný riff natahuje na několik minut, postupně jej rozvíjí o vlastní nápady a celé se to náramně dobře poslouchá. Poté si však neodpustí malinko chaotické sólo (neboli další typický prvek ve své tvorbě), což je trochu škoda, nicméně i tak platí, že startovní štych patří mezi nejlepší položky nového alba, jakkoli významnou zásluhu na tom paradoxně mají autoři z jiné kapely.
Navazující kus „One To Kill“ nabízí výše zmíněnou tradiční tvář Annihilatoru, s funkčním rychlejším tempem, ve kterém se kmitají riffy načichlé groovy metalem i jemným industriálem (samozřejmostí je strojově precizní sound), sólovou část opět zauzlí progové prvky, skladbě však nechybí drajv, na což má velký vliv Watersův výborný zpěv. Také do titulní věci vteklo vícero žánrových proudů, nechybí instrumentální vrstvy či hravé riffy, přesto mi tato kompozice ani po několika posleších nepřijde dvakrát zábavná. To samé platí i pro příspěvek „Phantom Asylum“, který dojíždí zejména na ubíjející refrén, na druhou stranu píseň okoření alespoň líbivé melodické sólo. Smíšené pocity vzbuzuje také skladba „The Way“, což je čistokrevná rock´n´rollová jízda, jejímž úkolem zřejmě bylo odlehčení playlistu, song však vyznívá ve své rozjuchanosti až příliš nepatřičně.
Jisté známky podivného, avšak tentokrát nikoli "mimózního" smyslu pro humor, lze rovněž spatřit v kompozici „Pieces Of You“, která textově pojednává o kanibalismu, hudebně se však pohybujeme na baladickém území. Vznikl tím zvráceně podmanivý mix, v němž se Waters autorsky vytáhl a dokázal nabídnout silné motivy, přestože se ani tentokrát nevyhneme hudebním reminiscencím, v jistém ohledu bychom totiž mohli skladbu nazvat jako setkání pomalé Metallicy s Panterou. Vokální postupy v příspěvku „The Demon You Know“ zase evokují Dave Mustainea, tedy dalšího Jeffova mega oblíbence. Aktuální skladby Annihilator jsou tedy spíše mixem typických riffů kapely, které neskrývají vnější inspirace, zároveň nepostrádají jistý švih a energii, přesto – stejně jako v případě minulých studiovek – jim cosi schází k tomu, aby mohlo být dílo hodnoceno jako kvalitativně kompaktnější a hlavně přitažlivější.
|
