Nebudu nic zastírat, novinka této švédské kapely patřila mezi mnou nejvíce očekávaná alba (nejen) letošního roku. Toto natěšení vycházelo především z dva roky starého metalografického zářezu „Crush The Sublime Gods“, v jehož útrobách se skvělo několik crossoverových songů, které patří k tomu nejlepšímu, co v daném žánru vzniklo, a to napříč celou jeho více než třicetiletou historií. Čtveřice maníků, která svoji identitu pečlivě skrývá za maskami s lebkovým motivem (v nichž musí být peklo hrát naživo a nepolykat přitom decilitry vlastního potu) stvořila mistrovskou muziku, která – minimálně v Evropě – nenacházela konkurenci. Otázkou tedy bylo, zdali dokáže novinka s titulem „Cosmic Conqueror“ potvrdit vysoce nastavenou laťku kvality.
Odpověď není úplně jednoduchá. Pokud se kompozičního hlediska týká, aktuální fošna drží pohromadě lépe, nežli minulý zářez, který přece jenom trochu přibržďovaly některé střednětempé položky, jimž chyběla podmanivá energie rychlých songů. Tentokrát žádnou polovičatou skladbu nečekejme, každá z jedenáctky nových písní svědčí o postupující vyzrálosti švédských autorů, což je nesporný klad. Malinko horší je to ovšem s přenosem zmíněné energie, potažmo s vtahujícím a s dalšími poslechy neochabujícím účinkem nových kompozic. V těch je opět k nalezení obrovské množství thrashově strhujících riffů, jež nejčastěji doprovází rychlá rytmika, nikoli však ona uvěřitelně nakažlivá živelnost, díky které měl člověk chuť vypálit ze sedačky a neurotickou pařbou zdemolovat půl bytu.
Nejblíže má k takové reakci úvod nahrávky, „Coffin Crusher“ okamžitě zafunguje nekompromisní riffovou náloží, ve které nechybí melodie ani hravost, (švédskou) korunu pak všemu dodává zpěvák Dr. Mania, jenž předvede rovnou tři hlasové polohy. V dalším dění alba už se ale víceméně přikloní k tradičnímu čistému projevu, přičemž je možné jenom potvrdit jeho vysoké kvality a pro danou muziku zcela ideální hrdelní charakter s příjemně přidrzlým odstínem. Nálada drží i v následující palbě „Can´t Kill The Dead“, jež ve své dynamice výrazněji vstupuje na crossoverové území, stejně jako štych „The Summoning“ s parádními nájezdovými kytarami. Zlověstně plíživé tóny kusu „Terror Vision“ vkusně uklidní rozjetou párty, nutno však dodat, že daný song lépe působí právě v kontextu chronologie playlistu, jako samostatná jednotka v podobě vzniklého videoklipu funguje trochu bezzubě (nemluvě o zmatečném dojmu, vždyť pomalé tempo této skladby ani zdaleka nereprezentuje atmosféru nové nahrávky).
Bzučivé kytary titulní kompozice evokují osmdesátkový Slayer, flák „Disease To Exist“ zaujme šlapavým úvodem nebo protahovanými frázemi, a tak bychom mohli pokračovat až do závěrečného příspěvku „Cyber Crime“ (jenž mimochodem mluveným zpěvákovým projevem a podsekávanými riffy silně připomíná intro debutu „The Ten Commandments“ Amíků Malevolent Creation). Zábava je to pořád velmi slušná, nicméně časem se přece jenom autorské hroty otupí, což ve spojení se zmíněným úbytkem přenositelné energie není dvakrát povzbudivé. Nerad bych zde vyvolal zkreslený dojem, čtvrtá studiovka Švédů stále patří mezi to nejlepší, co v thrashové škatuli letos vyšlo (a že těch velmi dobrých alb je už nemalá řádka) a na koncertech budou nové songy pořád spolehlivě zabírat. Jen už možná posluchač nebude mít pocit, že je svědkem něčeho mimořádného a jedinečného.
|
