U této kapely je nutné smířit se s jednou věcí, a to, že už nikdy nevydá lepší album, nežli byl debut „Midday Moon“. Nejen proto, že se autoři na druhé fošně „Tomorrow´s Daylight“ vydali jiným, charakterově a hlavně kvalitativně odlišným směrem, takový majstrštyk se zkrátka podaří nahrát jednou za život, a to ještě mizivému procentu umělců. Novinka „Mirrors“ ovšem naznačuje, že by stejně tak nebylo na místě tyto Finy zatratit, jelikož přináší nečekaně svěží a jakostně silný obsah.
S debutem se poměřovat samozřejmě nemůže, nicméně i tak by aktuální deska zase mohla zvednout zájem o tuhle partu (tedy relativní undergroundový zájem, ke kterému je navždy odsouzena většina metalových spolků). V kapele figuruje rovnou dvojice vokalistů, k novému dílu bylo navíc přizváno několik hostů, včetně vždy skvělé pěnice Nitte Valo (Burnint Point, ex-Battle Beast) a hlavně borce Janne Saksy, jenž s kapelou nahrál zmíněný debut a jako takový měl výrazný podíl na jeho mistrovském dopadu (přitom původně zde vůbec zpívat neměl a rychle zaskakoval za nemocného Tuomase Helandera). Jde tak o hezké nostalgické mávnutí, které jenom podporuje kvalitní auru v pořadí čtvrté studiovky Finů.
Úvodní „Mirrors And Me“ patří mezi nejlepší fláky alba, když autoři do mixu syntetických tanečků, šlapavě-rychlé rytmiky a neoklasických sólových motivů vsadili rychle vtahující refrén s parádním vyústěním ala popový hit „Neverending Story“. To navazující „Riot Rising“ jde na věc mnohem rozvážněji, když jeho první dvě třetiny v podstatě jenom připravují půdu pro závěrečnou gradaci, jejíž svižné tempo a mimořádně chytlavý náboj bez nadsázky strhává, proto lze zalitovat, že poměrové rozložení úseků písně není opačné, jelikož zmíněný nájezd se přece jenom táhne o něco delší dobu, přičemž neoplývá atraktivitou finální části. Prvního z hostů, Pasiho Rantanena (Thunderstone), uslyšíme v moderními riffy načichlé, ale celkově pohodově vedené položce „Soul“. Nutno zmínit, že obdobně klidné pasáže nejsou na novince Finů výjimkou, baladicko-akustické tóny budou k mání hned v další kompozici „A Quiet One“, potažmo v písni „Shooting Star“ s Nitte Valo, obě se přitom velmi hezky poslouchají a znamenají jednak variabilní zpestření, jednak vítaný polarizační útlum od okolní metalové show.
Většina zbývajících skladeb totiž burácí třaskavým halasem, přičemž album v tomto ohledu nabírá obrátky s tím, jak se blíží ke svému závěru. Na leccos připraví už svižná položka „Absolute Power“ se symfonickými pozdravy krajanům Nightwish, ještě epičtější orchestrace pak zaduní v „My Delusion“ se skvělým refrénem jako třešničkou na tomto lahodném dortu. Závěrečné dva štychy „Life Has Just Begun“ a „Another Time Anohter Place“, ve kterém se představí kompletní trio hostujících zpěváků, pak znamenají nadmíru šmrncovní hudební porci s všudypřítomným hemžením lahodných melodických motivů. Tato dynamická katarze nahrávky znamená definitivní potvrzení kvalitativního vzestupu finské kapely, jejíž současná forma musí nadchnout každého fanouška, který to s melodickým power metalem myslí jenom trochu vážně.
|
