Jít na Citron do Klubu v Horní Bříze (na severním Plzeňsku) bylo pro mě otázkou veliké nostalgie. Je to totiž skoro na chlup jedenatřicet let, kdy jsem jako čerstvě sedmiletý navštívil na tom samém místě koncert téže kapely. Ten byl tenkrát spojen s jejich debutovým albem „Plni energie“ a za mikrofonem stál Stanislav Hranický. Koncert Citronu v Klubu v Horní Bříze jsem navštívil i o dva roky později a to už v čele kapely stál Ladislav Křížek. Tak teď tedy potřetí… Reminiscence se samozřejmě dostavila, i když jen z části. Doba se už holt změnila…
Je asi půl sedmé večer, dveře do sály jsou pootevřené, za nimi technici dostavěli působivou scénu a probíhá zvuková zkouška. Do přilehlé hospody na skok přijde i Tanja, která se u baru svěřuje se svými zážitky z předchozích koncertů a s poznatkem, jak jí v Čechách při příjezdu ze Švýcarska, kde bydlí, přijde všechno levné. Ze sálu už duní Citron a objevuje se i Křížek. Při druhém pivu ale trochu hořkne chuť, když během chvilky jeho cena roste o sedm korun. „To je cena piva při akci,“ krčí rameny jinak sympatická výčepní. Spíše taková menší zlodějina, ale holt černá ruka trhu řádí dokonale. Česká obchodní inspekce by určitě měla radost, protože samozřejmě na žádném místě o tom nebyla ani zmínka. Ale co…
Brzy přichází další zpráva, a to, že provozovatelé Klubu v Horní Bříze nám okamžitě zrušili akreditace, přestože Radim Pařízek je před zvukovou zkouškou sám zařizoval. Prý to nebyl první případ, kdy se toto v Horní Bříze stalo a člověka pak už jen napadne něco o klasickém vychcánkovství a nenažranosti některých podnikatelů. Za to právě jim patří jednoznačně vztyčený prostředníček. Ale důležitější toho večera byla hudba.
Po strop naplněný Klub, jak jsem si jej pamatoval ze zmíněného roku 1986 se tentokrát nekonal, ale to vůbec nevadilo, alespoň se člověk nemusel mačkat mezi hradbou těl. První na scénu přichází basista George Rain a dvojice kytaristů, Pavel Hanus a Djordie Erič. Rozjíždí se intro z „Radegasta“. Rožnovské hodiny tedy opět bijú. To už ale za bicími sedí Radim Pařízek a odklepává rytmus první skladby. Toho majestátního, mystického „Radegasta“, který na scénu přivádí Ladislava Křížka. Spíš než coby jasný otvírák působí tato skladba jako zahřívací kolo. „Setkání s Radochem“ ale už má patřičnou energie a díky působivé projekci se rázem tato skladba stává jedním z vrcholů večera. Novinky „Na křídlech andělů“, která rovněž zafungovala takřka dokonale a pomalejší „Píseň ztracených“ doplňuje další tutovka z „Radegasta“ „Zase dál“, která byla ovšem psaná takzvaně na krev a dnes s ní už jsou malinko problémy, ovšem to je jen názor hnidopicha, který vše porovnává s kvalitou milionkrát naposlouchané desky.
Suverénní „Schoulená“ přivádí na scénu Tanju, která se pak na pár skladeb uhnízdí na místě frontwomanky. Její pětiskladbový set graduje v novince „Jsem posedlá“ a letité „Pár přání“, ve chvíli, kdy už má Tanja publikum doslova v hrsti a ono jí zobe z ruky každé slovo, každý pohyb, každou melodii. „Kráska a Radegast“, pojatá jako duet mezi Křížkem a Tanjou na rozdíl od novinkové „C`mon“ nevyzní vůbec naprázdno, ale to už přichází Křížkova nejlepší hodinka, slavný ploužák „Už couvám“, věnovaný před dvaceti lety zesnulému kytaristovi Jindrovi Kvitovi, ukazuje, že Křížek neztratil za ta léta nic ze svého umu a skladbu dal jako z partesu. „To jsem si myslel, že to bez tý Tanji bude stát za hovno, ale ono je to dobrý,“ říká o bar opřený asi čtyřicetiletý návštěvník koncertu. To už ale koncert míří do jasného finále. V tu chvíli už enegie elektrizuje celým sálem a věci „V řetězech spoutaní“ (i přes zjevné drobné nedorozumění obou kytaristů ve střední části), judasovská „V tu ránu“ a dávná „Zahradní slavnost“ působí naprosto bezchybně, stejně jako závěrečné, opět skvěle a s drajvem odehrané „Rock, rock, rock“.
Že ještě není konec, bylo jasné úplně každému, proto se také ani nehraje na „hru na přídavky“ a hned za čerstva kapela spouští „Kam jen jdou lásky mé“, kdy pochopitelně na scénu znovu přichází i Tanja a definitivně finální „Ocelové srdce“ (chybně uvedené jako „Ocelové město“, což nakonec měla kapela napsáno i v playlistu), které Citron korunuje na jasné vítěze večera, při němž nechybělo ani drobné rýpnutí si do Slavíků, kde se kapela umístila na pěkném desátém místě. Doba „Radegasta“, kdy tuto anketu Citron s přehledem vyhrával, je sice už pryč, ale exkurz do ní se kapele ten večer podařil takřka znamenitě.
Playlist: Radegast, Setkání s Radochem, Na křídlech andělů, Píseň ztracených, Zase dál, Schoulená, Nad hlavou létá rock n`roll, Má zpověď, Jen si se mnou hraj, Jsem posedlá, Pár přání, Kráska a Radegast, C`mon, Už couvám, V řetězech spoutaní, V tu ránu, Zahradní slavnost, Rock, rock, rock, Kam jen jsou lásky mé, Ocelové srdce
|
