Na první prosincovou neděli připadl velký den jak pro příznivce starého dobrého norského blacke metalu, tak i pro vyznavače moderní progresivity. Norská legenda Enslaved totiž přijela do Prahy a po roce se tak vrátila na Novou Chmelnici, aby představila svou novou desku „E“ a staré fláky polila živou vodou. Jako předkapely s nimi na tomto úseku turné vystoupili psychedeličtí Zatokrev ze Švýcarska a experimentální Adimiron z Itálie.
Předem byl ohlášen poměrně brzký start i konec koncertu (pro Enslaved zřejmě platí večerka, měli končit už v deset), a tak jsem si příchod do klubu naplánovala na půl až tři čtvrtě na sedm, abych přišla včas na první předkapelu. Jenomže asi dvě hodiny před vypuknutím akce Zatokrev svůj hrací čas posunuli ještě o deset minut dříve a vlak z Brna měl zpoždění, takže nakonec jsem o většinu vystoupení první kapely přišla.
Do ještě ne moc zaplněného klubu jsem dorazila v sedm, kdy se přítomní vydávali na pospas Zatokrev a jejich psychedelické řežbě směřující do sludge metalu. Stihla jsem asi poslední dvě skladby, což mě v tu chvíli zamrzelo, protože takové nasazení a energie se jen tak nevidí. Bicí drtily maso i vnitřnosti, kytary úzkostlivě řvaly a kvílely a kytaristovy vokály byly plné emocí. I z vizuálního projevu z kapely valila energie a každému z přítomných bylo jasné, že Zatokrev své vystoupení hodně prožívají a dávají do něj naprosto vše. Zkrátka hudební a emocionální nářez, který stojí za to vidět a prožít.
Po krátké pauze na pódium nastoupili italští Adimiron, kteří spustili nálož experimentálního deathu/thrashe, a kteří upoutali zraky (nejen) pánské části publika atraktivní ženskou entitou na postu baskytaristky. Ano, i já jsem ji většinu času sledovala a asi po dvou skladbách jsem si uvědomila důvod. Nejen že ozvučení nebylo kdovíjaké (především kytara trpěla na přeřvaný zvuk), samotná hudba mě vůbec nebavila, a tak jsem se alespoň bavila tou odvážnou holkou, která svou hru doprovázela (pro metal) přirozenými pohyby. To zmiňuji z toho důvodu, že u mnohých ženských článků metalových kapel mě jejich vizuální doprovod rozčiluje, a tak by se od této Italky dalo něčemu přiučit. Jinak během pro mě nezáživného vystoupení Adimiron mi v hlavě běhala otázka, proč nebylo pořadí předkapel obrácené, což zřejmě nebylo jen moje přání, neboť i přes skromnější publikum než měli Italové, byly ohlasy na první kapelu silnější.
Důvod, kvůli kterému jsem do Prahy přijela, byl teprve před námi. Brzké časy se striktně dodržovaly, a tak natěšení fanoušci přivítali Enslaved už někdy kolem půl deváté večerní. O tom, že tito Norové sice patří do tábora „pravého norského black metalu“, ale ne k nenávistně chladným spolkům, vypovídalo také humorné pojetí celého vystoupení. Akorát naplněný klub se v nedělní večer několikrát zasmál, což je u zlých smeček nemyslitelné. Prvním humorným okamžikem byl už samotný začátek koncertu, kdy všichni utichli a bubeník Cato nám začal vyprávět krátkou pohádku o tom, jak jednoho dne norští vikingové přijeli do Prahy…, čímž se navodila přátelská nálada a intimita. Ale to už se za zvuků přírody a zatroubení na roh rozjíždí první skladba „Storm Son“ z aktuálního alba. Na desce vždycky napjatě očekávám blackový zvrat a naživo bylo moje vyhlížení onoho místa ještě netrpělivější. Vedle masivní bouře vynikaly čisté zpěvy nového mladého klávesáka Håkona s uklidňujícím hlasem a i naživo jím pěje nadpozemsky nádherně. Na rozdíl od čistých zpěvů byly bohužel Grutleho vokály v první řadě hůře slyšet, ale to na Nové Chmelnici není žádnou novinkou. O to více jsem si užívala parádního zvuku Arveho (alias Ice Dale, což se mi příčí skloňovat) kytary, který vynahrazoval utopené growlingy. Ice Dale a jeho strunná řežba byli masakrující, a když dostal prostor v dlouhém instrumentálním úseku v přes dvacet let staré „Vetrarnótt“, jeho ostré kytarové sjezdovky mě přiváděly k hudebnímu orgasmu.
Zajímavé je, že starší fláky byly těmi, které fungovaly daleko lépe než ty nové, přitom na domácí poslech si častěji volím tvorbu současnou. U mnohými oblíbené pecky „The River`s Mouth“ z aktuálního alba a u „One Thousand Years of Rain“ z předchozí desky „In Times“ jsem se i trochu nudila, poněvadž působily malinko utahaně. Ale při pravých blackových kouscích vládla na Nové Chmelnici ta správná pekelná atmosféra a vlasy létaly všude kolem.
Kromě fenomenální „Vetrarnótt“ z debutového kultu „Vikingligr veldi“ jsme se už do tak hluboké minulosti nepodívali. Další pro tento večer zvolené skladby byly „Convoys to Nothingness“ z desky „Monumension“, titulní záležitost desky „Isa“, skvělá „Roots of the Mountain“ z pět let starého alba „RIITIIR“ a trojlístek úplně nových věcí ještě doplnila „Sacred Horse“. Ani jsem nezaregistrovala, že by na sebe kapela nechala čekat na přídavek. Závěr koncertu, skladba „Isa“ totiž volně navazovala na odehraný set. Jméno kapely se ale nedělního večera skandovalo hned několikrát, takže o tento druh pocty Norové nepřišli. A protože Praha byla poslední zastávkou právě proběhlého turné, dočkali jsme se sentimentálního děkování manažerovi, kytarovému technikovi atd. Škoda, že některé položky byly z pražského setlistu vyškrtnuty, závěrečné podávání rukou a loučení tak přišlo ještě o něco dříve, než bylo avizováno. Na druhou stranu jsem ráda, že Prahu nezasáhl dvojkoncert s Opeth, protože v takovém případě by toho Enslaved zahráli podstatně méně.
Vzhledem k brzkému konci koncertu jsem z klubu nemusela nikam spěchat a mohla jsem nasávat atmosféru. Ti, kteří stejně jako já zůstali, mohli se členy Enslaved prohodit pár slov a přesvědčit se o tom, že tito Norové nejsou přátelští jen na pódiu, ale také mimo něj. Pak už ale přišel čas odchodu a cesty zpět do Brna. Kvůli (opět) zpožděnému vlaku mi ujel spoj a domů jsem se dostala až po čtvrté ranní, ale to mi nadšení z krásného večera s Enslaved nemělo šanci vzít.
Setlist: Storm Son, Roots of the Mountain, The River`s Mouth, Convoys to Nothingness, Vetrarnótt, One Thousand Years of Rain, Sacred Horse, Isa
|
