Z Hoesta nikdy druhý Varg Vikernes nebude, to je jasné. Přestože se tento vlastně jediný stálý člen Taake snažil v minulosti sebevíc, vrchol pomatenosti prezentované Vikernesem se mu nikdy nepovedlo dosáhnout či překonat. Okusil sice vězení, kde byl pár měsíců v chládku za „násilné chování“, ovšem co to je proti dvaceti letům, které za mřížemi strávil Vikernes. Dokázal šokovat, když po sobě kreslil nacistické symboly, ale všechno to bylo jaksi zahráno do autu. Vikernesovi se nemůže vyrovnat ani hudební invencí, i když se o to celá léta snaží. Z Taake nikdy druzí Burzum nebudou.
Přestože Hoest svou kapelu založil v roce 1993, kdy norská blackmetalová scéna žhnula žárem hořících kostelů a koupala se v krvi Euronymově, debutoval s ní až v roce 1999 s počinem „Nattestid Ser Porten Vid“. Už tato deska dostala Taake do hledáčku mnoha fandů v undergroundu, protože v době, kdy pod hlavičkou Burzum nabízel Vikernes z basy jen ambientní alba a samotní Mayhem se dali na cestu elektronických experimentů, Taake najednou byli pravým ztělesněním klasického norského black metalu. Se vším všudy, s mrazivou atmosférou, blasfemickými poryvy kytar, havraním krákorem a… mizerným zvukem.
Když toto porovnáme s novinkou „Kong Vinter“, dojdeme nutně k závěru, že se u Taake (norsky mlha) změnilo jen velmi málo. S aktuálním počinem se k posluchači opět dostává poctivý true norwegian black metal, jenž čpí z desky na sto honů. Jasno je už hned po pár vteřinách, kdy odklepávání paliček startuje kytarový blizzard „Sverdets Vei“, který posluchače ihned přenese na začátek devadesátých let. Ne, tady se rozhodně na žádné studiové fígle nehraje, všechno zní, jako kdyby to Hoest nahrával u sebe v garáži na jeden mikrofon. V tom je ale kouzlo těchto nahrávek, fanoušci žánru by asi ani nic jiného nepřijali.
Stylově je tedy s „Kong Vinter“ naprosto jasno. Tady se neuhne ani na jedinou vteřinu ani o jedinou píď z pekelných kolejí. Hoest si důkladně pohrává s atmosférou jednotlivých skladeb, kdy v nich k této potřebě mění tempa, kterým samozřejmě určuje kurz to ultrarychlé. Zpomalení se pak posluchač dočká spíše až v závěru desky. Ovšem u závěrečné desetiminutové „Fra Bjoergegrend mot Glemselen“ tento prvek působí pestře a spolu s až heavymetalovými vyhrávkami tak skladbě dává skoro až netušený rozměr, u předchozí „Maanebrent“ je tomu spíše na škodu, protože v této skladbě Taake ztrácejí sílu a věc tak působí zbytečně natahovaně. Pro fanoušky ale budou důležitější spíše kompozice z první části desky, ať už je to „Inntrenger“, kde děsivou atmosféru dotvoří mluvené slovo nebo snad jen jakýsi zkreslený hlas, případně dvojice „Huset i havet“ a „Havet i huset“, které bezezbytku naplňují filozofii této kapely.
Samozřejmě, že v rámci stylu vyšly desky, které byly stěžejnější, nápaditější a celkově lepší. „Kong Vinter“ se nikdy nestane jasnou klasikou norského black metalu, ale fanoušci Taake ji budou mít rádi. Zejména proto, že představuje poctivé pekelné řemeslo, přesně tak, jak bylo svými mistry kdysi vykováno. Jako by se tu zastavil čas...
|
