Už od rozkolu sestavy Queensrÿche v roce 2012 bylo jasné, kam se jaká strana bude ubírat. Trojice Michael Wilton, Eddie Jackson a Scott Rockenfield podle očekávání otočila kormidlo prudce proti proudu času a vrátila se do dob, kdy kapela slavila své největší úspěchy, tedy na konec osmdesátých let. Naopak Geoff Tate se se svou novou kapelou, pojmenovanou podle jednoho ze dvou nejslavnějších alb Queensrÿche, rozhodl pokračovat v cestě, kterou nastoupil v novém tisdíciletí a s velkou chutí experimentoval s různými zvuky, ruchy a neotřelými hudebními postupy. Možná proto se debut Operation: Mindcrime „The Key“ zdál být vcelku v pořádku. Zejména poté, co Tate vyváděl svým fanouškům v uplynulých letech. V tu chvíli se zdálo, že by mohlo dojít na usmiřování si starých příznivců a Tateova nová kapela přece jen nastoupí cestu, která bude kompromisem mezi minulostí a současností.
To se však nestalo a deska „Resurrection“ opět odhalila skutečnost, že Tate je skladatelsky vyčerpaný a že ani jeho hlas už není tak silný, jako býval ve zlatých dobách. V tu chvíli člověk mohl doufat, že se jedná jen o slabší chvilku, ale Tateovi se prostě už jaksi moc věřit nedá. To dokázala nejen „Resurrection“, dokazuje to i novinka „The New Reality“.Ta totiž jako kdyby už definitivně pohřbila tento ambiciózní projekt, který měl původně navazovat na slavnou desku, podle které je pojmenován a nové skladby se měly koncertně rovnat těm z roku 1988. Pche!
I když se „The New Reality“ rozjíždí velmi slibně a začátek „A Head Long Jump“ jako kdyby měl předznamenávat, že se tentokrát podaří Tateovi svou pošramocenou pověst napravit, následující chvilky ukáží, že pravdou je naprostý opak. Deska se totiž po dvou minutách intra zvrhne do jakési podivnosti, která se nedá nijak stylově zařadit (což by nevadilo, pod křídla progresivního rocku se zajisté schová mnohé), ovšem která obsahuje sbírku děsivých hudebních nápadů (což už vadí mnohem více), jenž jsou na sebe vršeny jaksi bez ladu a skladu, bez záchytného místa.
Sice by se skladby „The Wave“ a „The Same Old Story“ (a možná ještě „A Guitar In Church?“) daly považovat za vydařené, ovšem to je jen kapka v širém moři, navíc umístěna na samém chvostu alba, kdy je posluchač předtím nucen skousnout opravdu špatné kompozice, kterým korunu nasazuje hrůzostrašná „My Eyes“. Ta si až drze dovolí citovat slavný slogan „I Remember Now“ z alba „Operation: Mindcrime“. V tu chvíli se dá už mluvit skoro o svatokrádeži. Můžeme ale jmenovat i další momenty této desky, které by se daly označit jako neposlouchatelné. Sice lze ocenit odvahu, se kterou se Tate do tohoto materiálu pustil, ovšem je nutné také vidět fakt, že spojování různých stylů a nápadů je prostě nad jeho síly.
Neposlouchatelná podivnost? Ano, tak by se také „The New Reality“ dala charekterizovat. Je jasné, že tohle není album na první poslech, jenže ono nefunguje ani při druhém, pátém, osmém… Kde nic není, ani smrt nebere, říkává se. Tate možná cítí, že tento jeho projekt je už ve fázi klinické smrti. Možná už mu nevěří. Jak jinak si vysvětlit, že ještě před vydáním alba světu sdělil, že Operation: Mindcrime odloží v následujících měsících k ledu. Prý definitivně, k čemuž lze jen dodat: zaplaťpánbůh! Možná nadejde doba, že se začne věnovat něčemu, čím by konečně složil svůj reparát, na což jeho příznivci stále ještě čekají. Už by na to byl nejvyšší čas...
|
