Napsat o Brňácích Rosa Nocturna, že jsou kapelou, není úplně přesné. Tuhle partu totiž dlouhodobě provází nestálost sestavy, ve které nakonec po nejrůznějších škatulatech zbyl jenom nejvěrnější „pes“ Tonda Buček. Je tedy obdivuhodné, že ve velmi krátkém časovém úseku vychází další studiovka, jež dostala do vínku titul „Za hradbami času“. Tonda se nevzdává, a když se mu nedaří sehnat stabilně fungující kolegy, nebojí se oslovit několik hudebníků z jiných spolků, a tím v podstatě automaticky učinit album atraktivní ještě před jeho vydáním. Považte sami, na novince uslyšíme rovnou devatenáct hostů, mezi kterými nechybí zpěváci jako Ivoš Mazourek (Sagittari), Martin Klekner (Flowerwhile) nebo Viktorie Surmová (Surmata), jež se stala hlavním hlasem nahrávky s účastí ve většině nových písní.
Hostující jména, stejně jako Tondovo vynucené solitérství, nutí člověka k přání dobrého výsledku, který bude po kvalitativní stránce adekvátní vynaloženému úsilí. Začneme proto klady: aktuální album je lepší, nežli předešlé „Zapomenuté příběhy“. Skladby jsou propracovanější a mnohdy kompozičně rafinovanější, jakkoli se ani tentokrát nevyhneme určitého podílu provinční zemitosti, např. hned v úvodní položce „Vím, co jsi zač“, která by se dala označit jako slabší song pražských Anacreon, nicméně sólová část už v sobě nese náznaky čehosi zajímavějšího. Druhá skladba „Krkavci“ pak skutečně představí atraktivnější Bučkovo autorství, které v tu chvíli nemá daleko k dřívější tvorbě Cruel Barbarian, konkrétně k výborné desce „Víno z temných hroznů“. V písni se představí dokonce šest mužských hlasů (krkavců), struktura písně tomu odpovídá a tónovými konečky navštěvuje živoucí muzikálové území.
V „Síle vítězství“ doplňuje Viktorii Johnny Vavruška z Elementarie, song vykazuje výraznější symfonické inspirace, nejvíce ovšem zaujmou správně umístěné a příjemně chytlavé sólové trylky. A pak přijde (po "Krkavcích") druhý vrcholný moment, kterým je lidovka „O lásce, o válce a o krvi“. Zde Buček chytře mísí český folk (zaslechneme živý cimbál, který údajně nebylo vůbec snadné sehnat) s rockově-baladickými prvky a líbivým vokálním doprovodem Lenky Šíkové (Ertha), jež oplývá jistotou i v opravdu vysokých polohách a poslech dramatického příběhu je tak podmanivým zážitkem (Tondovy texty mají opět slušnou úroveň). Skladba se zbytku playlistu svým charakterem logicky vymyká, avšak její povedenost i jedinečnost volá po častějším autorském využití (fúze českého folku s metalem pohříchu dlouhodobě zůstává velmi neprobádaným územím). V závěru písně zavibruje slušivá gradace podtržená dráždivými metalovými riffy, nicméně zde mohl Tonda ještě více přitlačit na pilu a nebát se velkolepě oslavných aranžmá, výsledek mohl být ještě chytlavější. I tak ale palec nahoru.
Instrumentální vrstevnatost s hutnými orchestrálními přechody (blast beaty už byly možná zbytečné) nebo hezky odsekané sloky pobaví v kusu „Alegorie smrti", poté ovšem nálada výrazně vychladne, když balada „Možná teď naposled“ i přes teskně „brečící“ sólovou kytaru nevykazuje bůhvíjaký emotivní přenos a znamená nejslabší moment díla. Navazující song „Bratříčku“ (inspiraci Krylem autor neskrývá) si už vede lépe, i když jde překvapivě zase o (polo)baladu, nicméně agilní šestistrunný podklad dodává taktům náležitý pel. A aby pomalých tónů nebylo málo, svůj díl přidá i počítačová instrumentálka „Intermissum“, ta nicméně po pianovo-smyčcovém úvodu postupně nabere na obrátkách a vlije se do dobrodružně poutavých, až filmově-soundtrackových moří.
Také zpěv Davida Janíka (ex-April The First) v „Prachu králů“ dokázal Tonda podpořit obstojnou muzikou, ze které vyčnívá další várka podmanivých, neoklasikou načichlých sólových trylků, tentokrát ve vícenásobné variaci, v závěru umocněné působivě vrstevnatou hrou. Předposlední „Hlas uvnitř“ pozvedne vokální švih a opět libé sólové hrátky, opus „Dimitto tibi“ pak osvěží latinsky zpívané pasáže, spojení ženského zpěvu s growlingem nicméně trpí tuctovostí a nelze se ubránit pocitu, že je zde vloženo tak trochu na prvoplánový efekt. A abychom učinili výtkám zadost, musím zmínit také lehce roztříštěný a ne úplně konzistentní zvuk, ačkoli oproti jiným nahrávkám je to pořád pohodový nadprůměr. Což lze ostatně napsat také o novince této kapely, která reflektuje Bučkův autorský posun a náhle z něj činí skladatele, kterého má cenu v budoucnu sledovat.
|
