Když tehdy na konci osmdesátých let začínali, byli to fanoušci Poison a Mötley Crüe. Když ale v roce 1993 debutovali albem „Slip“, jejich muzika už zněla odlišně. Byla poučena společnými koncerty s Helmet, White Zombie, Anthrax, Fugazi a Rage Against The Machine, byla mnohem rvavější. Vstřebala tenkrát do sebe vlivy newyorské hardcorové scény, příchuť tehdy všudypřítomného grunge a melancholie alternativního rocku. Najednou začali být Quicksand žádaným zbožím. Zájem o ně se ještě zvýšil, když vydali výborné album „Manic Compression“ a z čistě zištných důvodů vyrazili na turné s The Offspring. To jim nakonec podrazilo nohy, když během cesty eskalovaly vnitřní rozpory, které pak vedly k rozpadu. V době, kdy Quicksand měli skutečně slušně našlápnuto…
K reunionu došlo sice docela brzy, už dva roky po rozpadu, ale čas tehdy ještě neuzrál. Kapela se pustila do natáčení nového alba, ovšem to nikdy nedokončila a v roce 1999 bylo po všem. Zdálo se, že už definitivně. Ovšem člověk míní a Walter Schreifels mění. Roku 2012 znovu svolává starou partu s nabídkou na několik koncertů. Ty údajně šlapaly povážlivě dobře, ovšem když se začalo v roce 2016 mluvit o nové desce, nikdo to nebral moc vážně. Jenže teď už doba dozrála. Konec minulého roku proto přinesl comebackové dílo „Interiors“ První společnou desku po dvaceti letech.
Samozřejmě, že Quicksand nikdy neurčovali styl. Pro své debutové album si tenkrát vzali všechno, co je tehdy na scéně uchvátilo, přidali k tomu pár zkušeností z undergroundu, z čehož nakonec vzešel zajímavý post-hardcorový mix. Přesně tím se tahle newyorská čtveřice prezentuje i teď, v době kdy sice už podobná hudba totálně vyšla z módy, ovšem právě proto může být uvěřitelnější než v době svého vzniku. Trendy se s ní teď už honit nedají a proto nezbývá, než jí hrát od srdce. To je na „Interiors“ docela cítit. Z celého alba je totiž znát, že přípravy kapelu bavily, že ještě nevyprchala chuť do společného hraní, přestože má dvaadvacet let zpoždění.
Quicksand nikdy nebyli žádní hitmakeři a klasickým stadionovým kusům se vyhýbali co možná největším obloukem. U nich šlo vždycky hlavně o atmosféru jako takovou a tu neztrácí ani jejich novinka. Že se u nich změnilo pramálo, je jasně slyšet hned od úvodního sekaného riffu „Illuminant“, kdy se kapela noří do vln, které kdysi dávno na umění povýšili například Jane`s Addiction. I Schreifelsův hlas nabírá více jistoty a suverenity, aniž by ztratil cokoliv ze svého mladického projevu. Jistý v kramflecích je i v silném refrénu a to nejen v úvodní, zmíněné „Illuminant“, ale i v dalších věcech, z nichž nejvýrazněji zní zmutovaná punkovka „Under The Screw“, titulní „Interiors“, která se v uvozovkách dá pasovat na největší hit celého alba a sabbathovským riffem uvedená „Fire This Time“, kde zaujme grungeový refrén s roztřesenou kytarou.
Vybírat záchytné momenty je u tohoto alba docela těžké. Jedná se totiž o vzácně vyrovnanou kolekci, které nehrozí sice žádné velké vzestupy, ale už vůbec ne nepředvídatelné pády do kvalitativních hlubin. To si Quicksand dovedli ohlídat u svých prvních dvou alb, umí to, a ještě s větším nadhledem, i dnes. Proto i dva nepojmenované předěly na desce dávají smysl, když se jim povede navodit patřičnou atmosféru před dalšími skladbami. Ta vygraduje v závěrečné, podmanivé „Normal Love“, kdy už každému jasně dojde, že Quicksand nepotřebují žádné komerční berličky k tomu, aby dokázali natočit dobrou desku.
„Interiors“ je tedy comeback, který se vydařil. Nikdo vlastně už s touhle kapelou nepočítal, nikdo si na ně vlastně ani moc nevzpomněl. Oni ale docela rázně bouchli do stolu a předložili desku, která se může rovnat svému letitému předchůdci „Manic Compression“ a která jim dává docela dobré vyhlídky do budoucnosti.
|
