Je to tam samá písnička pořád dokola… Vedení labelu Frontiers Music tahá jako králíky z klobouku druhdy respektovaná jména, ponejvíce zastupující hardrockovou a AOR oblast a slepuje z nich nejrůznější projekty, které jsou tak nanejvýš zajímavé jen pro vyloženě skalní fanoušky dotyčných umělců, ovšem většina ostatních je po předchozích zkušenostech obchází spíše obloukem. Co naplat, že hudebníci v nich zastoupení kdysi dávno něco znamenali a že nájemní (především italští) hudebníci své řemeslo ovládají, když se většinou jedná o desky kvality průměrné až podprůměrné. Takové, jaké si člověk sice jednou poslechne (někdy vlastně jen přetrpí) a už nikdy později se k nim nevrátí, protože vypovídající hodnota na nich není žádná.
Nejnovější projekt Eisley/Goldy není ničím jiným. Jak už název napovídá, stojí zejména na jménech dvou hlavních tahounů, tedy na zpěvákovi Davidu Glenu Eisleym a kytaristovi Craigu Goldym. Prvně jmenovaný si v polovině osmdesátých let udělal jméno jako frontman kapely Guiffria (zde byl jako hlavní persona budoucí klávesista House Of Lords Gregg Guiffria) a na konci téže dekády vystupoval s kapelou Dirty White Boy. Poté se po vzoru svého otce věnoval spíše herecké kariéře, když se objevil v seriálech Beverly Hills 90210 a 7th Heaven. Goldy se sice mihl rovněž v kapele Guiffria, ale svět si jej nejvíce bude pamatovat jako toho, kdo nahrál kytary na klasické album „Dream Evil“ Ronnieho Jamese Dia. Do kapely Dio se pak ještě vrátil pro potřeby alb „Magica“ a „Master Of The Moon“, aby předloni vydal debut se svou vlastní kapelou Resurrection Kings, což je v podstatě superskupina (ano, opět od Frontiers), která chce ponejvíce připomenout zlaté časy Dio.
Když se podíváme na soupisku, která na novince „Blood, Guts And Games“ působí, jedná se vlastně o sestavu, která v roce 1984 nahrála debut kapely Giuffria, zde ovšem bez klávesisty Gregga Giuffrii, který z hudební scény zmizel už v roce 2006. Tedy návrat do zlatých starých časů? Personálně takřka jistě, kvalitativně určitě ne. Asi ani nemohl být, protože současné tváři této kapely chybí Giuffriův skladatelský um a navíc se na nich podepsal i zub času, takže většina skladeb postrádá potřebnou energii. Navíc deska začíná naprosto nešťastně skladbou „Heart Is A Lonely Hunter“, kde jako kdyby Eisley mlel z posledního a jeho hlas si naprosto nerozumí se zbytkem kapely. Moc se to nezlepší ani v následující „I Don`t Belong Here Anymore“, která má přece jen energičtější náboj, zejména díky Goldyho kytaře, ovšem refrén zase vyzní naprosto nepřesvědčivě. Sakra, kde je chyba, ptá se v tu chvíli posluchač, když se mu deska jeví jako totální odpad.
Nakonec to až taková tragédie není, protože ty nejhorší věci byly, bůhvíproč, umístěny na začátek alba. „Lies I Can Live With“ poprvé ukáže, že zde budou přece jen místa, která se dají poslouchat a na podobnou metu se tahle parta vyhoupne ještě nekolikrát, zejména v klidnějších kouscích jako „Soul Of Madness“, „No More Prayers In The Night" (progresivněji laděná osmiminutová věc) nebo v závěrečné dvojici balad „Believe In One Another“ a „To A Friend“, kde Eisley/Goldy evokují tvorbu takových Journey. Naproti tomu „Love Of Th Game“, „Wings Of Hurricane“ a „Track Thirteen“ jsou velmi neobratně napsané skladby, kdy se sice nedosahuje takového dna jako v úvodní dvojici, ale laťka při nich padá pod hranici průměrnosti. V tu chvíli je opět zle…
Suma sumárum, je tohle docela zbytečná deska. Ve své podstatě není úplně špatná, protože se na ní objeví několik docela příjemných skladeb, ovšem ani ony nemůžou vyvážit horší část alba. Největší přínos této desky se tak dá spatřovat v tom, že na scénu plnohodnotně (účast na sólové desce Boba Kulicka “Skeletons In The Closet“ se dá považovat jen za štěk) opět přitáhla zpěváka Eisleyho, i když určitě už ne v životní formě. Jinak se jedná o projekt, který už ve chvíli kdy vyšel, začal zapadat prachem zapomnění.
|
