Dle názvu Lϋϋp byste určitě netipovali, že jde o řecký projekt, za kterým stojí multiinstrumentalista Stelios Romaliadis. Historie projektu sahá až do roku 2008, kdy vyšel debut s názvem „Distress Signal Code“. Nyní po šestileté odmlce vychází třetí album, jež nese jméno „Canticles of the Holy Scythe”. Pravdou je, že Lϋϋp nemají hudebně s metalem příliš společného, ba ani rockem a přesto mohou posluchače metalu zajímat. Jejich hudba je avantgardní, temně folková, bere si hodně z vážné hudby a je poměrně minimalistická. Především její temnota vytváří pojítko s metalovým žánrem. Inspirace Kabbalou či Alistairem Crowleym a celková okultní atmosféra činí z Lϋϋp vhodnou alternativu pro ty, co mají rádi temné umění, ale chtějí si na chvilku odpočinout od kytar a divokých bicích.
Úvodní skladba má krásně poetický název „Why Are The Mountains Black“. Tady se dostáváme na folkovou půdu, kde se projevuje Steliosova národnost. Skladba zaujme především zajímavými ženskými zpěvy, které se postupně prolínají více a více a tak původně poměrně pozitivně znějící věc může být i trochu zneklidňující. Celkově jde o klidnou avantgardně folkovou píseň a v rámci tvorby Lϋϋp představuje docela „normální“ věc.
„9°=2°“ se ponoří do temně znějící vážné hudby a zaujme opět vokály, o které se postarala Sofie Sarri. Šeptání se postupně mění v blackový skřehot a smyčcové nástroje zní čím dál tajemněji.
Kdybych měl Lϋϋp k někomu přirovnat, byly by to jejich krajané Chaostar, kteří však tvoří přece jen poněkud sofistikovanější novodobou vážnou hudbu. Metalisty by mohla zajímat účast Sakise Tolise v třetím opusu na desce. „The Greater Holy Assembly“ pokračuje v temném vyznění předešlé skladby, stejně tak v minimalismu. Sakis zde šeptá, dramaticky přednáší a v závěru si i trochu zařve. Právě závěr přináší možná nejlepší část desky, protože se tu odehrává opravdu dramatické představení. Hudba vrcholí, atmosféra je hustá a mystická.
„Noctivagus“ je čistě instrumentální skladba pro klasické nástroje. Vážná hudba a uklidňující záležitost. Na ní navazuje v podobném duchu i „Stibium“, ta se však postupně mění a přidává tolik potřebné dramatické koření. Opět se dočkáme extrémního zpěvu, tentokrát v podání Aldrahna z Dodheimsgard. „Mors Consolatrix“ je potom klidnou a absolutně minimalistickou tečkou, ve které se toho příliš neděje, ale může představovat ostrůvek klidu v jinak temném vesmíru.
Lϋϋp rozhodně nejsou záležitost pro každého a klasickému metalovému fanouškovi nemají pořádně co nabídnout. Nemohu prohlásit, že by mě deska nějak ohromně zaujala nebo by lákala k opětovným poslechům. Nicméně se jedná o pozoruhodné dílo, které mixuje temný folk s novodobou vážnou hudbou a působí tak, jak avantgarda má – divně, nezvykle, šíleně.
|
