Pestilence rovná se Patrick Mameli a naopak. Proto když jej v roce 2014 opustil věčný souputník kytarista Patrick Uterwijk a následně byl ohlášen rozpad Pestilence, vlastně se čekalo, jestli Mameli neskončí s hudbou definitivně. Nestalo se tak a když před dvěma lety vydal prohlášení, že začíná tvořit novou hudbu, bylo jasné, pod jakou značkou to bude. Nejprve se obklopil úplně novými spoluhráči, z nichž nakonec do dnešních dnů po jeho boku vydržel pouze Septimiu Harsan. Basista Tilen Hudrap a kytarista Calin Parashiv pak přišli až těsně před nahráváním novinky „Hadeon“. Ta se podle Mameliho slov rodila docela snadno, za což možná mohla znovuobjevená chuť do hraní, dodaná novými spoluhráči.
Když se podíváme na dráhu Pestilence, je obdivuhodné, co tahle holandská deathmetalová instituce dokázala zejména za první roky své činnosti. Ten přechod od dřevního, hnilobného death metalu debutu „Malleus Maleficarum“, kde ještě zpíval kultovní Martin van Drunen (Asphyx, Hail Of Bullets), k techničtějšímu pojetí hry na „Testimony Of The Ancients“, což bylo nakonec korunováno skvělým avantgardně-progresivním (samozřejmě v rámci death metalu) kouskem „Spheres“. Ten sice pro kapelu znamenal skoro na dvě desetiletí stop a po svém comebacku na konci minulé desetiletky se už Pestilence s ničím tak odvážným a převratným neukázali, ale stále dokázali přijít s velmi silným materiálem, který splňoval přísná kritéria technického death metalu.
Mameliho tvorba je celá léta zárukou kvality, takže je tomu stejně i s novinkou „Hadeon“..Zejména první polovina alba nastavuje klasickou tvář kapely, kde není nouze o rychlejší kousky (ve větší míře) i táhlé pasáže (těch už je o něco méně), kterou jsou protkány virtuózní kytarou a kdy především „Multi Dimensional“ a „Materialization“ uspokojí každého z fanoušků daného žánru. Pestilence ale nezapomínají ani na svou progresivní tvář. Ta se naplno projeví kolem poloviny desky, odstartována skladbou „Astral Projection“, která sice začíná jako klasická deathová smršť, ovšem brzy se zlomí do jakési psychedelie, kde vévodí spíše odlidštěné, chladně elektronické zvuky a hlas přehnaný skrz až animální zkreslení. Skladba pak finišuje ve zběsile thrashovém tempu. Následující „Discarnate Entity“ zase otevře čarokrásná kytarová vyhrávka, za kterou by se nestyděl nikdo z mistrů hardrockové kytary. Tu ale brzy zase utne pořádně brutální deathový kulomet s až industrálním podkladem.
Největší progresivity na „Hadeon“ Pestilence dosahují v „Subvision“, což je více než minutu dlouhé baskytarové sólo, které podporují různé zvuky, jenž dotváří skoro až obřadní náladu. „Manifestation“ pak rozjíždí zase deathmetalový hurikán, kterého se kapela až do konce desky nepustí. Samozřejmě, sem tam vykoukne trochu odlišná tvář, v tomto případě spíše klasicky heavymetalová v kytarových sólech, ale jinak Pestilence dokonale v závěrečných skladbách desky naplňují formuli technického death metalu. A v této škatulce patří rozhodně mezi absolutní špičku.
Je to už jejich léty vybudovaná pozice, která by mohla být ještě pevnější, kdyby neustále nedocházelo ke zbytečným personálním kotrmelcům a neustále ohlašovaným rozpadů a comebackům. „Hadeon“ pověst kapely jako mistra svého žánru určitě potvrdí. Stejně tak fakt, že Pestilence jen těžko natočí špatnou desku. Dosud se jim to nestalo (i když postcomebackové desky nemají takovou sílu, jako výše zmíněná dvojice alb z první poloviny devadesátých let) a vyloženě mizerná nahrávka se od nich nedá asi čekat ani v budoucnu.
|
