„Nedávno jsem se potkal s Jonem a ten mi říkal, že se mu „Undiscovered Soul“ moc líbí,“ řekl po vydání své druhé sólové desky Richie Sambora. V té době to byl možná první krůček ke znovuobnovení Bon Jovi, ke kterému došlo na konci roku 1999, ovšem v době, kdy začíná příběh této desky, tedy na začátku roku 1997, všechno vypadalo úplně jinak. V té době byli Bon Jovi znovu u ledu, Jon pracoval na své sólovce „Destination Anywhere“ a zároveň natáčel tu větší, tu méně významné role do několika filmů. Richie Sambora se v té době stal poprvé (a naposledy) otcem, když mu jeho tehdejší manželka, hvězda seriálů Dynastie a Melrose Place, Heather Locklear porodila dceru Avu Elizabeth. Na chvíli šla hudba stranou, ovšem už brzy jej začaly svrbět prsty a opět sáhl po kytaře. Jenže Jon nechtěl tehdy o spolupráci v příštích měsících ani slyšet a proto se kytarista vrhl na svou druhou sólovku.
„Bude víc experimentálnější a osobnější než byla „Stranger In This Town,“ zdůrazňoval tehdy. Jedním dechem dodával, že novinka půjde ještě víc ke kořenům blues rocku než tomu bylo u „Stranger In This Town“. První singl „Hard Times Come Easy“ ale tak jednoznačnou řečí nemluvil. Spíše se jednalo o věc, kterou by mohl složit klasický americký písničkář, která by se možná dost dobře hodila do repertoáru Bon Jovi tak o deset let později. Tato skladba zároveň také znamenala první spolupráci Sambory s Richardem Supou (ten měl nahradit Desmonda Childa, který byl přece jen až moc spjat s minulostí), který skladbě vtiskl svůj otisk, co kdysi zanechal při spolupráci s Joem Perrym nebo jeho domovskými Aerosmith. Apropo, Aerosmith… Prvním ze získaných hostů pro „Undiscovered Soul“ byl frontman této bostonské legendy Steven Tyler…
„Hard Times Come Easy“ jako první odhalila trend desky, který se přece jen rozcházel s konceptem „Stranger In This Town“. Právě v této skladbě i v úvodní kompozici „Made In America“ je vidět, že Sambora sází hodně na akustické kytary a jeho vzletná sóla jsou už přece jen částečně minulostí. Ne že by na desce nebyla, to ani náhodou, ovšem už neohromují svou virtuozitou (přece jen v devadesátých letech na to už posluchači tolik zvědaví nebyli) a jsou zde hrána spíše pro dobro celku. Deska shodně se svou předchůdkyní těží nejvíce z bluesové hudby, ale na „Undiscovered Soul“ do ní Sambora míchá i další příměsi, což je cítit například ve skladbě „In It For Love“ (jedné z nejméně vydařených), kde sáhne až po soulu nebo „If God Was A Woman“ (zde nahrál foukací harmoniku zmíněný Steve Tyler), kde pro změnu duní klasické boogie.
Menším problémem na „Undiscovered Soul“ je fakt, že je deska trochu nevyrovnaná. Místy se může zdá, že je dokonce spíchnutá horkou jehlou (ovšem to je vůči Samborovi ošklivé podezření…), protože skladby zejména z poloviny desky jako „You`re Not Alone“, „In It For Love“ a „Chained“ jsou zbytečně nenápadné a v porovnání s jinými kusy dokonce i docela slabé. Silně zní Sambora na začátku, kdy album otevře zmíněnou dvojicí „Made In America“ a „Hard Times Come Easy“, průzračný výtrysk nápadů posluchače čeká na samotném konci alba. Křehká balada „Harlem Rain“ jako kdyby připravila půdu pro závěrečnou trojici skladeb, hotové monstrum v podobě výbušné „Who I Am“ (zde se ukázala být výborná spolupráce mezi Samborou a Martim Frederiksenem, jenž skládal pro Aerosmith, Ozzyho Osbournea, Mötley Crüe nebo Buckcherry), jenž po ohromující sonické bouři přechází do bluesové „Downside Of Love“, Samborovy osobní zpovědi věnované jeho tehdejší manželce a právě narozené dceři. Desku pak uzavírá sedmiminutová titulní věc, jenž zaujme velice silným refrénem, ale i optimisticky písničkářskou atmosférou a samozřejmě výtečnou kytarou. Čili konec dobrý…
… všechno dobré. I když je „Undiscovered Soul“ z trochu jiného těsta než „Stranger In This Town“ a fanoušky povětšinou řazená krok za Samborův debut, je albem v podstatě stejně kvalitním. Kytarista opět mohl zpříma pohlédnout do očí Jonovi, protože na jeho „Destination Anywhere“ dokázal opět odpovědět rázně jako se „Stranger In This Town“ na „Blaze Of Glory“. „Undiscovered Soul“ se sice dnes nepovažuje za takovou klasiku jako její předchůdkyně, jedná se spíše o takový utajený tip v Samborově skromné sólové diskografii a ani fakt, že zejména v Americe nebylo album zrovna dvakrát úspěšné (174. pozice v hitparádě je pro Samboru sakra nízká) nijak nesnižuje jeho kvalitu.
Rok 1998 byl pak pro Samboru ve znamení propagace této desky, kdy došlo zejména na klubová vystoupení. Jenže věci pomalu ale jistě spěly k druhému comebacku Bon Jovi. „V roce 1999 se určitě vrátíme k Bon Jovi,“ říkal v létě 1998 Sambora a dodával, „před několika dny jsem se o tom bavil s Jonem a zjistili jsme, že se nám do toho chce. Ovšem kapela jako Bon Jovi si nemůže dovolit vydat slabší album. Když teď dáme hlavy dohromady, tak z nich určitě něco kloudného vypadne.“
|
