Za těch třicet let, co Doga působí na tuzemské rockové scéně, je její místo neochvějné. Kapela sama pro to udělala mnoho, od angažmá někdejší pornohvězdy Pauly Wild ve svém klipu, přes přibývající kérky na Izziho těle až po desítku alb, se kterými vlastně nikdy své fanoušky pořádně nenakrkli. Sice se jim nikdy nepovedlo vydat žádnou bombu, která by dnes byla citována jako klasika tuzemského hard rocku, ale i když se jejich alba jako „Karikatury“, „Detox“ a „Hoď si to“ berou jako obecně slabší, nikdy nebyla vyloženě špatná, aby si fanoušek musel klepat na čelo, co to jeho oblíbená kapela hraje. Celou svou kariéru si tak Doga udržuje určitý standard, jejich fanoušci si na to už zvykli a vlastně každou další desku vítají se stejným očekáváním.
Na Dogu je totiž spoleh. Frontman Izzi si za ta léta, co brázdí tuzemská pódia, vypracoval velice svérázný rukopis, kde spojuje svou lásku ke kapelám jako Motörhead a Mötley Crüe s tradicemi tuzemského pivního bigbítu. I když sem tam využije modernějších technologií a desky ozvláštní samplovanými zvuky, jede jinak Doga přesně tak, jak nalajnovala svou první skladbou pětadvacet let starého debutu „Nejsi nevinná“. Ten čas mezi ní a novinkou „Hard werk“ v podstatě jako kdyby neexistoval. Neměnil se Lemmy, proč by to měl dělat právě Izaiáš?
„Hard Werk“ je prostě další album do řady v diskografii této severomoravské party. Ničím nevyčnívá, nepřináší vůbec nic nového, ale zase má tu výhodu, že pár skladeb z něho bude rozhodně koncertními tutovkami, které oživí v posledních letech trochu jednotvárný playlist kapely. Doga tentokrát, kromě otvíráku „Fabrika rock n`rollu“ rezignovala na samply a programování. Jede se pěkně po staru, kdy se sází na plnokrevný sound kytar a údernou rytmiku. Nakonec i na Izziho zpěv, který nikdy sice nebyl devizou kapely, ale přece jen poznávacím znamením celé formace se nakonec stal.
Oproti minulým deskám (myšleno „Karikatury“, „Hoď si to“ a „Detox“) je na tom „Hard werk“ trochu lépe, protože tentokrát se povedlo kapele napsat silnější skladby, které jistě trochu vyhladovělým fanouškům padnou do noty. Alespoň tedy některé. Nejvíce se pravděpodobně sází na „Fabriku rock n`rollu“, ovšem ta nakonec nepředstavuje tu nejsilnější část desky. Jako otvírák, proč ne, ale jako jasný hit určitě ne. Doga totiž nikdy nebyla v těch toporných, tvrdých věcech nejpřesvědčivější, protože její kvality leží přece jen trochu jinde. To je jasně slyšet ve věcech jako „Beskydy“ a „Poslové předků“, kdy si Izzi umí pohrát s atmosférou a kde se tak trochu vrací k možná nedoceněnému, ale v diskografii kapely rozhodně jednu z nejlepších alb „Když chlapi tančí“. Slušně pak Doga zní i v bezproblémových rock n`rollovkách „Dát si na kuráž“, „Kurtizána“ a v uvolněné „Lepší než ex“.
Horší je to pak v takové „Pili jsme“, jednoznačně nejhorší položce alba, která kromě vyloženě hloupého textu (rýpnutí k chastajícím politikům skutečně není téma, které by člověk musel nutně a dobrovolně poslouchat) má i stupidní refrén, který sice je schválně zazpíván jako ze čtvrté cenové, ovšem tento vtip se míjí účinkem. Podobně, skoro až nepatřičně, zde působí závěrečná „Noc vášnivá“, duet s Martou Jandovou z filmu Muzzikanti, která je až zbytečně sladkobolná a na desku typu „Hard werk“ se zas tolik nehodí. Ale celkově z tohoto počinu převládá spíše pozitivní pocit. Doga s ní dokázala, že drobná tvůrčí krize, která v kapele v této desetiletce někdy až nepěkně úřadovala, je pravděpodobně zažehnána.
|
