Pokud jsem v závěru recenze na debutové album Primal Fear uvedl zmínku o budoucím nalézání zajímavých autorských směrů, musím hned zkraje tohoto článku uvést, že se to ještě netýká druhé řadovky „Jaws Of Death“. Na tu nicméně nemuseli fanoušci dlouho čekat a není se co divit, kapela byla v laufu, jednak proto, že se vyvezla na právě obnoveném zájmu o heavymetalový žánr, jednak Mat Sinner a spol. dokázali na prvotině přijít s dostatečně atraktivním materiálem, který vyloženě volal po brzkém studiovém nástupci. Na něm se ovšem kapela nikam neposunula, hudebníci naopak ještě prohloubili vazby s tradicionalistickým hevíkem, což výsledné situaci dvakrát neprospělo.
Na druhou stranu se ani nic dramatického nedělo, v sestavě Primal Fear (tentokrát s novým kytaristou - a posléze klávesákem - Stefanen Leibingem) totiž vždy figurovali autoři, kteří by vyložený brak nenapsali, a pokud hudba přece jenom zaváněla bezradností, z bahna nicoty ji spolehlivě vytáhnul v té době ještě stále dlouhovlasý Ralf Scheepers, a to díky hrdlu bytelnému jako jeho svaly. I přesto druhá studiovka německé kapely spadá do nižších pater její metalografie, jelikož na ní převažují x-krát omleté riffy, které jen málokdy povýší zdařilá melodická linka, ať už instrumentální nebo vokální, stejně tak se nepovedlo úplně vyladit zvukovou produkci. Úvod alba ovšem vyznívá nadějně, dokonce si vede lépe, nežli startovací debutový flák „Chainbreaker“, a to z toho jednoduchého důvodu, že funkční tah dodnes velmi oblíbené skladby "Final Embrace" nesráží k zemi tupý refrén. Což již není možné napsat o navazujícím triu písní, které krom nevýrazné hlavní části dojíždějí na výše zmíněný riffový archaismus (thrashové zoubky z Leinbingovy dílny na situaci nic moc nemění), na nějž možná někdo může nahlížet jako na poctu osmdesátkám, já jej však beru jako nenápaditý krok zpět bez jakékoli přidané hodnoty.
Song „Under Your Spell“ náladu zase zvedne, šlapavé tempo ohraničují klávesové průniky, které podobně zemitou hudbu vždy osvěží, a hlavně se povedl refrén, jenž prokluzuje poslechovou místností jako mistrovsky sestavené rogalo. Není bez zajímavosti, že si danou kompozici přisvojil jeden z předních házenkářských týmů, nebo že ji mezi nejoblíbenější kusy kapely řadí jak tehdejší kytarista (a pozdější navrátilec) Tom Naumann, tak Ralf Scheepers, který ji pasuje rovnou na samotný vrchol kompletního playlistu Primal Fear. V navazující polžce "Play To Kill" si vede lépe bridge, který obstojně zapadá do šlapavých rytmů a dravých kytar (thrashový element tentokrát celkem zafungoval), refrén se naopak vrací k bezradnému vyznění. Na kvalitativní vrchol desky pak vystoupá hitovka „Nation In Fear“, jež lze s klidným svědomím zařadit - i díky skvěle vypointovanému sólu - do zlaté studnice Primal Fear (jakkoli samotní muzikanti, možná i fanoušci, jsou jiného názoru, skladba se neujala na koncertech a nenajdeme ji ani na studiových výběrovkách).
„When The Night Comes“ oproti tomu nenabízí nic moc zábavného, zlověstně našlapujícímu tempu chybí zajímavější autorské vyústění. „Fight To Survive“ si i přes opakovaný návrat do produkce osmdesátých let vede o poznání lépe, krom pohodového vícehlasného refrénu (Mat Sinner často jistil Ralfův výkon) zaujme především vyklidněná mezihra s popěvky ala Hammerfall. Opus „Hatred In My Soul“ pak povznášejí libé vyhrávky, sladce zdůrazněné v samotném závěru skladby. Album „Jaws Of Death“ (s kovovým ptákem na obalu, který se postupně stal trochu smutnou tradicí, čert aby se v těch coverech vyznal) lze tedy nakonec považovat za mírně nadprůměrné, v době jeho vydání byl ovšem po old-schoolovém metalu hlad, a proto druhá studiovka kapely opět zaznamenala výrazný úspěch, který následně vedl k prvnímu světovému turné v pozici headlinera. Jeden z nejlepších momentů metalografie Primal Fear ale měl teprve přijít, a to již velmi brzy.
|
