Prolínání žánrů je na metalové scéně už dávno zaběhnutým postupem. Vstříc dvěma směrům se vydali i nizozemští River of Souls a v jejich případě jsou těmi směry death (spíše melodický) a doom metal. Parta kolem kytaristy Paula Beltmana (ex-Sinister) smíchala tyto dvě ingredience na debutu „The Well of Urd“ s šestipoložkovou nabídkou, jež se kolébá na vlnkách melodiky, které naráží o mlhou zalitá doomová pobřeží.
Jako kdybyste si namísto silné kávy dali šálek čaje, takto jemně působí pro běžné posluchače extrémního metalu začátek „The Norn`s Chant“, jehož melodie ústí do melodeathového prostředí, aby se skladba proměnila v hlubší prožitek rozkládající se v těžším, doomovatějším prostoru, do nějž jsou vsazeny vypjaté deathové i čisté řevy. Melodeathový příliv připomínající mistry žánru Insomnium se po chvíli navrací, čímž se vytrácí ona příjemná doomová zatěžkanost. Přes Řeku duší zřejmě hodně fouká vítr, poněvadž s následující „Earthfather“ přichází další vlna doomovější nálady, která vokálně sahá k post-blacku. Právě čisté, vypjaté řevy a krátký monolog jsou tou zajímavější tváří kapely a rozhodně by nebylo na škodu, kdyby se na albu s touto složkou pracovalo hojněji. Stejně tak bych se přimluvila za to, aby se zapomnělo na klasický melodeath (to přenechejme jiným) a namísto toho se více zaměřilo na pohrávání si s doomovou (až postovou) atmosférou, při níž jsou River of Souls zajímavější a osobitější. Třeba v „Servitor“ jsou melodeathové pasáže až na obtíž, protože vytrhávají posluchače z prožívání doomové nálady.
Tím rozhodně netvrdím, že by melodeathové pasáže nějak pokulhávaly nebo zaostávaly. Problém však vězí v pocitu nepřesvědčivosti a nerozhodnosti o tom, co chce kapela hrát. Mísení žánrů samozřejmě vůbec není špatná věc, ale musí do sebe jako puzzle zapadat a ne se na sebe šroubovat. „The Unbending One“ znovu potvrzuje to, že by kapele prospělo spíše doomové směřování, neboť silnější momenty přicházejí s atmosférickými čistými zpěvy (u kterých by nevadilo, kdyby se do nich Bart de Greef opřel o něco více), zatímco growlingy chroptí průměr.
Na debutu Nizozemců dochází k prolínání (melo)deathu s doomem, bohužel ale po sobě tato kombinace obtížně v paměti zanechává nějaké valné stopy. Provedení obou žánrových polí spadá spíše do průměru, a tedy pokud máte chuť octnout se na jednom z nich, sáhnete nejspíš po jiných kapelách, jež obdělávají jedno pole, zato pořádně a osobitě. „The Well of Urd“ vyloženě neurazí, ale ani nenadchne.
|
