Ta zpráva, vypuštěná někdy koncem loňského léta, že Joe Satriani dělá na nové desce a k ruce mu jsou basista Glenn Hughes a bubeník z Red Hot Chili Peppers Chad Smith, způsobila v rockových kruzích velké pozdvižení. Jistě, Satriani nikdy na svých deskách nepracoval s nějakými šumaři a každý ze zúčastněných byl muzikantem par excellence, ovšem přece jen jména Hughese a Smithe mají velkou sílu a jejich um je prověřen už dlouhými léty. V případě Hughese takřka půl stoletím. Přestože právě on před nedávnem v rozhovorech tvrdil, poté, co mu Ritchie Blackmore nabídl místo u čtyř strun v nové reinkarnaci Rainbow, že už nikdy nebude účinkovat jako pouhý basista, že je dnes už především zpěvák, zde je situace jiná. Nabídka od Satrianiho je z těch, které se neodmítají a rozhodně jsou vždy prestižní záležitostí. Hughes to dobře ví, stejně jako Smith a stejně jako Satriani sám…
Možná i proto „What Happens Next“ provázela docela velká očekávání a navíc sám Satriani tvrdil, že si je silou předkládaného materiálu stoprocentně jist. To sice tvrdí každý umělec, který jde se svou kůží na trh, ale u Satrianiho není žádný důvod mu nevěřit. Všechna jeho alba jsou samozřejmě zárukou vysoké kvality a když se v posledních letech přece jen vzdaloval od svého uměleckého vrcholu, který je ohraničený deskami „Surfing With The Alien“ a bezejmennou deskou z roku 1995, vždy přišel s hudbou, která dokázala zaujmout. To sice bývá u instrumentálních alb trochu problém, ale Satriani je natolik inovativní kytarista, že se mu podařilo tento problém eliminovat na nejnižší možnou mez.
„What Happens Next“ je bez přehánění pravděpodobně tou nejlepší deskou, jakou tento dnes jedenašedesátiletý holohlavý kytarista v novém tisíciletí vydal. Dokonce se není ani třeba bát příměru s opravdu klasickými díly jako je zmíněná „Surfing With The Alien“ nebo pravděpodobně nejlepší „The Extremist“. Možná je to tím, že novince kytarista (asi díky přítomnosti obou rytmických borců) vtiskl jasně hardrockovou tvář, která je na druhou stranu ale řádně variabilní a má tolik nápadů, že nestačí nudit. Možná je to tím, že trochu hodil za hlavu různé experimenty a zaměřil se spíše na skladbu jako takovou a její energii.
Stěžejní roli pochopitelně hraje kytara hlavního protagonisty. Ta měla za úkol na jeho deskách vždy suplovat zpěv (což je to, proč Satrianiho alba právě tolik nenudí), a děje se tak od prvního okamžiku úvodní skladby, trefně pojmenované „Energy“. Tu uvede hřmotný hardrockový riff, který je prost všemožných kudrlinek. Hned je jasné, že se tentokrát sází hlavně na přímočarost. Přestože následující „Catbot“ je trochu více groovy a hlavní nástroj je prohnán filtry zkreslení, nepolevuje se z nastaveného trendu. Ba naopak, celá deska míří neomylně ke svému vrcholu, který přichází s další hardrockovou smrští „Thunder High On The Mountain“ a především pak s„Cherry Blossoms“. Zde se trojice muzikantů pohrouží do své práce natolik, že vznikla naprosto fascinující kompozice, kde dravost sice ustupuje do pozadí, ale místo ní se dostavuje nezapomenutelná nálada, což z ní dělá jednu z vůbec nejlepších věcí, s jakou kdy tento kytarový genius přišel. A to už je těžký kalibr!
S „Righterous“ a „Smooth Soul“ se deska vydává spíše jemnějším směrem (jako takové vzpamatování po orgasmické náloži), kdy dominují spíše bluesové nálady, ale „Headrush“ vrací „What Happens Next“ do tradičně hardrockových kolejí. Z nich se sem tam odbočí trochu stranou, tu směrem k blues („Looper“) nebo k funky („Super Funky Badass“), ale základní linie alba se dodržuje i tak vcelku striktně. Když pak v závěrečné „Forever And Ever“ spustí Satriani trochu jako Zakk Wylde v jeho melancholických chvilkách „Book Of Shadows“ působí to jen jako malá třešnička na dortu.
Padesát minut uteklo jako voda. „What Happens Next“ vás totiž vtáhne do děje a nenechá vám dokonce ani prostor na nadechnutí. S touto deskou vykročil Satriani skutečně tím nejlepším možným směrem. Proti novince působí minulá, docela oceňovaná „Shockwave Supernova“ jen jako nadechnutí před současným atakem. Satriani v současné době oplývá znamenitými nápady, které by mu přece jen mohly pomoci na jeho druhý vrchol. A že jej může tvořit právě „What Happens Next“ není vůbec nepravděpodobné.
|
