Nejprve se podívejme na Machine Head komplexně, protože je to jedna z kapel, která nikdy úplně nestála na místě a každá jejich deska byla (možná s výjimkou prvních dvou počinů „Burn My Eyes“ a „The More Things Change...“) odlišná než její předchůdce. Robb Flynn a jeho parta za to častokrát sklidili vlnu kritiky, zejména když se po moderně thrashujících prvních albech na své trojce „The Burning Red“ obrátili směrem k nu-metalu, aby pak na „Through The Ashes Of Empires“ prudce zatáhli za brzdu, hodili všechny trendy za hlavu a přišli s nadupaným groove metalovým počinem. Na druhou stranu, i když Machine Head létali mezi trendy a svou láskou ke stařičkému thrash metalu, nutno přiznat, že nikdy nepřišli s vyloženě špatným albem. Je tomu tak v případě novinky „Catharsis“?
Ta se rodila více než rok a Robb Flynn o ní od začátku sebevědomě prohlašuje, že se jedná o album, které bude ozdobou jejich diskografie. Dlouho dopředu také avizovali, že deska bude melodičtější než klasičtěji znějící „Bloodstone & Diamonds“. Že by se chystal další zlom, další „The Burning Red“ nebo „Supercharger“? Ne, tak jednoduché to s „Catharsis“ zase není. Zvláště poté, co na úvod Machine Head spustí riffovou mašinu „Volatile“, která je vrací až někam do dob debutu „Burn My Eyes“. Vpád do desky se jim tak povedl na jedničku. V nastoleném trendu pak pokračuje i titulní „Catharsis“, která sice hraje na melodičtější strunu, ovšem nepřipouští žádný návrat k nu-metalu. Sice předznamenává, co se na desce bude dít dál, i když právě této skladbě směřování do vod alternativního rocku nebo metalu, chcete-li, ještě docela sluší.
Méně už pilotnímu singlu „Beyond The Pale“, kde sice kytary vyšívají slušné motivy, ale jejich zvuk je jaksi tenký a nepřesvědčivý. Samotná skladba nemá sílu svých dvou předchůdkyň a jako singl je tudíž docela nevhodně zvolená. Přesvědčivěji pak Machine Head znějí v následující trojici věcí „California Bleeding“, „Triple Beam“ a „Kaleidoscope“, které svým groove nábojem (v případě „Kaleidoscope“ i pořádně punkovým drajvem) a slušnými zahuštěnými riffy představují spolu s úvodní dvojicí vrchol celé novinkové kolekce. Jenže tady se deska láme. „Bastards“ je oproti všemu, co měl možnost posluchač dosud na „Catharsis“ slyšet, o několik levelů níže a to nejen proto, že se jedná o jakýsi pokus o baladu, který Flynnovi absolutně nesedne. V tu chvíli Machine Head zní jako nejposlednější partička pokoušející se v garáži napodobovat Nickelback.
Od té chvíle jako kdyby se album začalo kazit. Kapela zvedne trochu hlavu ve slušné groovemetalové „Screaming At The Sun“, ale forma, kterou měla „Catharsis“ na svém začátku, se nedostavuje. Naopak „Behind The Mask“ opět vtáhne kapelu do baladických vod, kde je ale slaboučká jako čajíček a i přes vcelku slušné kompozice „Psychotic“ a „Grind You Down“ už závěr desky nepokrytě nudí. Nezaujme proto bezmála devítiminutová „Heavy Lies The Crown“, která využívá postupů klasického metalu, ovšem nápadů nemá ani na polovinu své délky a ani závěrečná „Eulogy“, která se už naprosto utápí ve skladatelské nemohoucnosti. Ono také stopáž rozprostředná na čtyřiasedmdesát minut je ukrutně dlouhá a Machine Head nejsou v současné době v takové kondici, aby si mohli dovolit točit podobně dlouhá alba. V minulé desetiletce, maje na paměti třeba výborný kus „The Blackening“, by to bylo jiné. Ale dneska…?
Po poslechu „Catharsis“ tak převládá spíše zklamání. To se postupnými poslechy sice o něco zmenšilo (napoprvé totiž máte chuť si za tímhle albem skoro až odplivnout), ovšem euforie se v žádném případě nedostavuje. O této desce se dá hovořit jako o albu několika výborných songů, kterým ale kontrují kousky až silně podprůměrné. Kdyby kapela zkrátila stopáž a vyhodila dobrých pět, šest skladeb (zejména z druhé poloviny alba), dalo by se mluvit o známce zhruba o dva stupínky lepší. Ale takhle je to prostě jen za polovic...
|
