Čím jiným začít povídání o osmém albu německých Coronatus než výčtem personálních změn, které se u téhle party udály od vydání nepříliš povedeného alba „Raben In Herz“ před dvěma lety? Přece jen je to v podstatě jedna z tradic, která u Coronatus v podstatě pravidelně přichází. Z kola tentokrát vypadla zpěvačka Anny Maleyes, kytarista Olivér D. a basanda Susanne Bachmann, která své umění ve hře na čtyři struny na žádné desce Coronatus ani předvést nestihla, čímž se počet odpadlíků za osmnáct let existence kapely rozšířil na pětadvacet. Po čtyřleté absenci se k mikrofonu vrátila Mareike Makosch a trojlístek zpěvaček (vedle „stálice“ Carmen R. Lorch) doplnila (na jak dlouho?) novicka Gaby Koss. A protože posledním stálým členem kapely je už pouze zakladatel bubeník Mats Kurth, museli Coronatus vzít zavděk u všech ostatních nástrojů hostovskou výpomocí. Také máte pocit, že za této konstelace je velmi těžké natočit silné album?
Docela paradoxní je i fakt, že po výčtu všech změn, kterými se Coronatus pyšní v souvislosti s albem „Secrets Of Nature“ – tedy poprvé v historii zaměření se na koncepční příběh, využití švédštiny v jedné ze skladeb, autorská výpomoc Matsova syna Maxe i účast Matsovy partnerky Kristiny Julich v sice poměrně decentní, ale přece jen nepřeslechnutelné hře na housle, výraznější sázka na chorály a dominantní orchestrace i výraznější využití mužského vokálu – se u Coronatus nic zásadního nemění. Pozitivní je, že pozvolný pád z předchozích let se podařilo zastavit, nicméně že by Coronatus dokázali svou hodně odhadnutelnou a načančanou muziku (občas inspirovanou u Nightwish), která nehýří kdovíjak zásadními nápady, oslovit masu příznivců, vyjma těch, kteří na romanticky neškodné nadýchané melodie a vypucovaně decentní a opatrný sound už léta slyší, se předpokládat nedá.
Jak z toho ven? Třeba tak, jako ve skladbě „Sleigh Ride To Asgard“, kde se taneční lehkonost příjemně proplétá s decentní dramatičností a byť samozřejmě opulentnost sborů hraje hodně na efekt, je uvěřitelná. Nebo jako v úvodní „Howling Wind“, s romantickým piánem, sázkou na chytlavou prvosignální melodii i nejsilněji (v rámci alba) využitý kontrast éterického sopránového poletování ve výškách s decentně rockovějším ženským vokálem – pravda je, že tohle jsou v podstatě základní ingredience Coronatus, kolem kterých se točí převážná část alba, nicméně zde si to sedlo vše bez výhrad a navíc ještě tento model není (odhlédněme od historie kapely) úplně odkopaný. Což se naplno projeví v závěru alba, kde středověký tradicionál „Herr Mannelig“ zpívaný ve švédštině působí překvapivě bezzubě.
Jak z toho ven? Třeba nespěchat s vydáváním dalšího alba (fakt, že tentokrát to Coronatus natáhli na dva roky, může být jednou z hlavních příčin toho, že deska nezní úplně jalově), stabilizovat sestavu (dalším paradoxem kapely je fakt, že i přes to, že v jejích řadách působí tři zpěvačky, je jejich hlasová typologie tak blízká, že jde spíš o statistický údaj než nějaké zásadní obohacení), a především víc než na nakašírovaný efektní kabát se zaměřit na hudební rafinovanost. Zejména proto je loňská novinka „Secrets Of Nature“ jen průměrnou více méně bezkrevnou a snadno odhadnutelnou nahrávkou.
|
