To, že aktuální deska legendárních Magnum vychází čtyřicet let po debutu „Kingdom Of Madness“, nebo že jde v pořadí o jubilejní dvacátou studiovku, je víceméně náhoda. Tony Clarkin je totiž – navzdory věku – mimořádně činorodý jedinec s (dle svých slov) neustálou inspirací, takže výročí nevýročí, deska „Lost On The Road To Eternity“ v podstatě jenom plynule navazuje na dvouletý interval, jenž dělil vydávání posledních příspěvků kapely, přičemž je reálné, že se Tonymu již nyní v hlavě velmi konkrétně rýsuje album s pořadovým číslem dvacet jedna.
Intenzivní sprcha vlastních nápadů ovšem neznamená, že by se Clarkin nenechal osvěžit také jinými inspiračními proudy, právě jako v tomto případě, kdy mu nejednou vypomohl nově příchozí klávesák Rick Benton (dalším čerstvým přírůstkem je bicmen Lee Morris), přičemž Rick samozřejmě bral ohledy zejména na svůj instrument, se kterým doplňuje, prostupuje, čechrá nebo rovnou vytváří všechny aktuální skladby, jejichž časový součet přesahuje hodinovou hranici a znamená tak nejdelší album v historii kapely. Jinak jde ovšem o příspěvek spíše tradiční, který udržuje slušně nastavenou laťku kvality Britů, zároveň však nijak nevybočuje a v několika okamžicích dokonce onu laťku přímým úderem shazuje.
Týká se to zejména refrénů písní „Peaches And Cream“ a „Without Love“, úplně nejzábavněji pak nedopadly ani ústřední časti songů „Show Me Your Hands“, „Ya Wanna Be Someone“ a „Forbidden Masquerade“. Přitom v ostatních aspektech všechny uvedené skladby fungují, ať jde o vokální okolí refrénů (zvláštní vypíchnutí zaslouží bridge „Ya Wanna Be Someone“), nebo instrumentaci časově prolínající osy sedmdesátých a osmdesátých let. Klávesy zaručují neustálou pestrost, Clarkinova kytara pak proplouvá od bluesových pramenů do progrockových meandrů, které zavoní jedinečným půvabem zejména při Tonyho sólových výletech. Rytmika oproti tomu nepřekračuje celkem úzkostlivě předepsaný rychlostní limit, většina skladeb si své odbyde ve středně svižném, potažmo pohodově šlapavém tempu. Nejde o velký problém, po britských důchodcích by ani nebylo vhodné vyžadovat nějakou extrémně rozvášněnou jízdu, nicméně více energie by k zahození nebylo, album se především ve svém závěru vleče a v případě kusu „Glory To Ashes“ i celkem uspává (obdobně unavený opus „King Of The World“ zachraňuje působivá finální gradace).
K vrcholům desky můžeme počítat kompozici „Storm Baby“, jejíž skvostný vokální úvod (Catley je pořád v dobré formě) postupně přidává na rockových grádech, nechybí tklivé klavírní preludium, celková lehkost a samozřejmě brilantní sólo. Stejně dobře si vede navazující položka „Welcome To The Cosmic Cabaret“, v níž se dočkáme atmosférických syntetických hrátek, které prokládají šmrncovní „tleskavé“ rytmy. Největší překvapení nahrávky následuje hned poté, když v titulní písni vypuknou zvukomalebné orchestrace prezentované živým orchestrem Wolfa Kerscheka, za které by se nemusela stydět ani metalová opera Avantasia, její principál Tobias Sammet si zde ostatně zahostoval, což lze brát jako sympatickou „protislužbu“ za Catleyho pravidelné účinkování v Sammetově zmíněné mega-kapele. Čtvrtým vrcholem alba se stává kus „Tell Me What You´ve Got To Say“, ve kterém na jemném klávesovém podkladu vykvétají voňavé instrumentální rostlinky s příjemnými refrénovými plátky.
Dvacátá studiovka britských bardů dokazuje jejich neutuchající formu a v letité diskografii kapely nachází plnohodnotné místo. Stejně tak ovšem nejde o nic extra výjimečného, a i když budeme brát v úvahu pouze novodobá alba, pak má novinka celkem daleko k celoplošné lehkosti počinu „Into The Valley Of The Moonking“, ještě vzdáleněji se pak jeví bezprostřední chytlavost skladeb jako „When We Were Younger“ nebo „Desperate Times" (obě "Princess Alice and the Broken Arrow"). "Lost On The Road To Eternity" znamená poctivou a jistě dobrou hard´n´progrockovou práci, kterou však v nejednom okamžiku relativizují momenty průměrné a nijak zvlášť zábavné.
|
