Pokud se melodického death či black metalu týká, letošní sezóna se začala vyvíjet slušně hned zpočátku roku, stačí vzpomenout na nedávno recenzovanou tureckou partu Sabhankra, ještě větší radost mi pak udělala nová studiovka Amíků Dagon. V jejich případě je ale nutné melodetahovou škatuli rovnoměrně nachýlit do thrashové množiny, přičemž kooperace obou žánrů je zcela přirozená a měla by tak uspokojit fanoušky obou stylových táborů.
Nájezd úvodní titulky by sice klidně mohl figurovat na libovolném albu německých pirátů Running Wild, jakmile se však otěží chopí rytmický zápřah doplněný growlingovými vokály, začne být jasné, že zde půjde o muziku ve stylu kapel jako Demoniac, Gyze nebo raných Children Of Bodom. Znamená to vyrovnaný poměr melodií s agresivními riffy, resp. všemožných chytlavých vyhrávek a sól, které vstupují do hutného a správně nadupaného metalového představení. Je ovšem pravda, že death metal zde zastupuje v podstatě jenom zmíněný zpěv, o který se stará dvojice hudebníků (basák s bicmenem), přičemž jeden předvádí polo-scream, druhý klasický (a nutno dodat, že velmi kvalitní) growling. O blast beaty zde téměř nezavadíme, stejně tak nečekejme orchestrální aviváž, zde se hudebně dostáváme na hrubou metalovou podstatu, díky nápadité a výrazně dynamické instrumentaci si toho ale možná ani nevšimnete, tóny desky „Back To The Sea“ dominantním způsobem zaplní poslechovou místnost, až se rozvibrují lanka nejzapadlejší rohové pavučiny a sousedům již po tisící začnou téct nervy.
Pokud zaslídím po stopách nejvýživnějších okamžiků nahrávky, musím vedle zmíněné úvodní položky silně zavětřit u fláku „A Feast Of Flesh For Silent Death“, ve kterém si skvěle tyká rytmika s thrashovou artilerií, nechybí libozvučné vyhrávky a vůbec celkově tento song disponuje nejmohutnějšími metalovými koulemi. Smysly zbystří také valivě šmrncovní „Walk The Plank“ s heavymetalovým sólem jako návdavkem, „The Captain´s Creed“ oproti tomu zaujme tempově strhující a technicky precizní thrashovou hrou, v navazující palbě „The Drifting Isle“ pak potěší chytlavý refrén, stejně jako naspídované melodické sólo. Jakkoli v těchto i většině ostatních skladeb tepe svižná rytmika, Amíci si také zvládnou pohrát s tempy a atmosférickou stavbou, právě jako v případě další top skladby „Spirit On The Water“, kde je kooperativní výtěžnost death metalu a ústřední melodie chytře dovedena na samotné maximum.
Album zároveň skrývá několik překvapení, v refrénu songu „Ocean Metal II“ kupříkladu zazní čirý heavymetalový ječák, v opusu „Erased By Fathoms“ pak proběhne ojedinělá koketerie s blast beaty a symfoničnem. A přece to všechno nestačí k tomu, aby si novinka Amíků udržela pozornost po celou dobu své stopáže. Ta totiž dosahuje bezmála sedmdesátiminutové hranice, což je brutálně přepjatá nálož, nehledě na značnou autorskou nápaditost a invenci. Inspirace americkým hudebníkům evidentně nechybí, bylo by však vhodné ji malinko korigovat, variabilita této muziky, přestože rovnoměrně rozprostřena přes dva žánry, takový časový maraton zkrátka není schopna ustát (lépe řečeno uběhat), pocity splývavosti začnou být dříve či později nevyhnutelné. Což je ovšem zároveň jediná výraznější výtka směřující k této nahrávce, její zbylé aspekty zaslouží víceméně jasnou chválu.
|
