Ti největší příznivci (a zároveň pamětníci) power metalu s progresivní příchutí si možná ještě vzpomenout na to, že v poslední desetiletce minulého století fungovala ve Francii kapela Dream Child, která stačila vydat dvě poměrně dobře hodnocená alba. Na debutovém albu této party se objevila píseň „Eternal Flight“, jejíž název zpěvák Gérard Fois (poté, co se Dream Child rozpadli) použil jako název své nové kapely. S tou v nijak závratném tempu natočil tři alba, která měla postupně stoupající kvalitativní křivku, nicméně ani ta nezabránila tomu, aby se po vydání toho třetího kompletně rozutekla celá kapela. Géradovi se podařilo dát do kupy sestavu novou a po šestileté studiové pauze přišli v závěru loňského Eternal Flight s novinkovým albem „Retrofuture“, kterého se (poprvé v historii kapely) ujali Massacre Records, což by mohlo naznačovat určitý potenciál a ambicióznost nahrávky.
Fanouškovská očekávání je však na místě trochu zkrotit – Eternal Flight se nepodařilo udržet kvalitativní trend nastolený předchozími alby, za což v první řadě může fakt, že „Retrofuture“ je celkem obtížně prostupná deska. To však není způsobeno přehnanou progresivností, ta nebývala kdovíjak výraznou ingrediencí na předchozích deskách a není jí ani tentokrát, docela intenzivní nesjízdností však trpí melodická složka kapely (jako by se Eternal Flight inspirovali v americkém střihu power metalu, ale zapomněli mu dodat o ždibec větší energii a razanci) a „Retrofuture“ se tak občas topí v pomalém hutném tempu a zápasí s těžkopádnou houževností v nápadech, skrz které je třeba se prokousat, aby začaly vystupovat na povrch. Nicméně i pokud se přes tuto stěnu prokoušete, neobjeví se těch zásadních nápadů takové množství, abyste měli jednoznačný pocit, že se toto úsilí vyplatilo. K tomu doplňte i principálův hlas, který nepatří v daném stylu k těm nejosobitějším a navíc působí chvílemi příliš rozevlátě a neuspořádaně, takže písní, které mají šanci zabrat na první dobrou, se na albu moc najít nedá. Tou nejvýraznější bude (alespoň ve své první polovině) „Nightmare King II“, který se v té zajímavější úvodní části celkem nepokrytě proměnlivostí nálad a postupů, energií i svou dramatičností inspiruje u Savatage, bohužel ten přímočaře jedovatý tah se díky zbytečně přepálené délce (téměř devět mnut) postupně rozmělní. Ze zaťaté houževnosti se pak zřetelně vymyká pomalá „Routine Of Darkness“ s působivě temným piánovým motivem, akustickou kytarou, rozjímavým zpěvem a silnou gradací, ve které kapela deklaruje, že si s emocemi a atmosférou umí dobře pohrát.
Pro dostatečnou (a asi přesnější) představu o aktuální formě Eternal Flight jsou pak dostačující akční nervní riffovka „Poison“, vláčné nálady pak dobře reprezentuje uzavřená a studená „Machine God“, a ačkoliv album je docela rozmanité, pomocí těchto skladeb můžete nasát tu základní náladu, která z „Retrofuture“ vyzařuje. O tom, že tato se za poslední tři roky nijak zásadně nezměnila, vypovídá i závěrečná trojice skladeb, které Eternal Flight nahráli v roce 2015 společně s bubeníkem Johnem Macalusem.
Název „Retrofuture“ i samotný obal nahrávky naznačují jistou rozporuplnost, kterou je aktuální nahrávka Eternal Flight nasycena. A tak nejspíš ani nepřekvapí finální rezultát - nejednoznačná deska, která nenudí, ale ani neuchvátí.
|
