Master`s Hammer se mají čile k světu. Opět z nich totiž vyrostla plnohodnotná kapela, která nejen vydává desky, ale začala i pilně koncertovat, což je pro nejednoho starého fanouška splněný sen z mládí. Co na tom, že současná koncertní sestava nemá kromě frontmana Františka Štorma a tympánisty Silenthella nic společného s kultovní sestavou slavných alb „Rituál“ a „Jilemnický okultista“. Co na tom, že Master`s Hammer sekají v posledních letech alba jako Baťa cvičky. A vlastně, co na tom, že už s nimi na basu nehraje ani ten Vlasta Henych, který přitahoval pozornost na prvotních koncertech v loňském roce. Nejdůležitější pro tuto chvíli je, že tato parta pražských podivínů vydává už osmou studiovou nahrávku, čímž definitivně potvrzuje, že comebacková éra je delší a plodnější než ta klasická, přestože geniální tvorbu let 1988 až 1992 už Master`s Hammer nikdy nikdo neodpáře.
Dnes už nemá tahle kapela kouzlo okamžiku, jako když tenkrát na konci osmdesátých let vstřebala vlivy Bathory a pomocí pekelně znějících tympánů a vysokých nebeských zpěvů vytvořila naprosto unikátní hudbu, která se stala celosvětovým kultem. Dnešní Master`s Hammer jsou trochu jiní. Druhý „Rituál“ sice od nich nikdo nemůže očekávat (i když našla by se hrstka věrných, kteří by za něj dali čert ví co), ale na druhou stranu je docela sympatické, že kapela nepřešlapuje na místě a s každou další deskou přijde s trochu odlišným materiálem. Ne vždy je všechno stoprocentní, sem tam nějaký ten úlet dokáže u posluchače povytáhnout obočí, ale je nutné přiznat, že vyloženě špatnou desku (a to platí i pro „Šlágry“) Master`s Hammer nevydali nikdy.
I když s posledními počiny „Vagus Vetus“ a zejména „Formulæ“ se dalo mluvit o jakési stagnaci, když z hudby Master`s Hammer stále více vyčníval Štormův boční projekt Mortal Cabinet a jeho láska k elektronické hudbě. Pomalu vyprchávala spontánnost a nadšení z comebacku z desky „Mantras“ a hitovost z alba „Vracejte konve na místo“. Ovšem opětovný vstup na pódia, kterým se z Master`s Hammer stala opět plnohodnotná kapela, jako kdyby Štorma s spol. polil živou vodou. Někdy v té době Master`s Hammer přišli s dvojicí novinek „Ve věži ticha“ a „Estetika ďábla“, přičemž zejména druhá jmenovaná ukazovala, že kapele nechybí entuziasmus a nadšení, které se k nim vracelo po několika letech. Následná živá prezentace obou dvou kousků předvedla, že Master`s Hammer tentokrát asi budou mířit do černého. Nadšení fanoušků sice říkalo něco o další vrcholné desce souboru, sem tam se dokonce nesměle špitlo cosi o „Rituálu“, ale tím „Fascinator“ rozhodně není. A popravdě, ani být nechce…
To je jasné hned po pár vteřinách titulní „Fascinator“, kde se ozvou vzletné melodie, klavír a Necrocockův nebesko-úchylný zpěv, který samozřejmě záhy vyváží klasický Štormův krákor. Zvuk je oproti minulým deskách čistější a trochu uhlazenější, když se v něm konečně opět našlo místo pro tympány, které hudbu kapely povyšují znovu na vyšší level. Ovšem nejen díky nim (i když jejich zásluha je velká) může „Fascinator“ být vysoce hodnocenou deskou kapely. V postcomebackové éře se jedná rozhodně o jeden z nejzajímavějších počinů. Především pokud se podíváme na první poloivnu desky, která, kromě vcelku nenápadné „Satanská nekrofilní porna“, obsahuje skutečné perly. Titulní „Fascinator“, thrash metalem nasáklá „Psychoparasit“, která díky kytarovým rychlopalným riffům připomene skvělou „Nordfrostkrampfland“ z „Konví“ nebo opět Štormovou lyrickou ekvilibristikou přeplněná „Linkola“, jsou výživnými věcmi, jenž budou určitě patřit do zlatého fondu Master`s Hammer.
Jakýsi time out si kapela ale přece jen vybere a to s trochu horší trojicí skladeb (dokonce po sobě jdoucích) „Astrální dvojníci“ (i když úvodní podmanivý klavír je výborný), „Kletba“ a „Odliv mozků“ (u té se člověk už neubrání myšlenkám o jakési skladatelské topornosti, ovšem určitá symbióza s albem „Mantras“ zde rozhodně nevadí), konec desky je už zase plně v režii kapely. Zajímavě zní „Espiritos Creativos“, jenž startuje podobně jako kdysi deska „Jilemnický okultista“ a odráží Štormovu lásku k indické kultuře i „Exhumace“ se svým razantní nástupem, kde velkou roli hrají opět tympány, která připomene náladou samotný „Rituál“. Starý fanoušek zde musí nutně být blízko extáze. A závěrečná instrumentálka „Lost In Fjords“? Ta začíná smířlivými tóny kláves, ale tympán už prozrazuje houstnoucí atmosféru, kterou nakonec završí mohutná hradba kytar s obrovsky silnou, až fyzicky mrazivou, severskou atmosférou. „Lost In Fjords“ je proto jasnou třešničkou na dortu celé desky.
„Fascinator“ se povedla. Je na ní slyšet, že jí nahrávala ucelená kapela, kde má každý své místo. Je jasně znát, že k nahrávce se určitě přistupovalo s profesionálnějším přístupem než k posledním dvěma deskám, které sice mají své kouzlo, ale zejména „Formulæ“ působila dojmem jakéhosi polotovaru.
|
