Zajímalo by mě, kdo vymyslel název kapely Killing Gandhi, protože je velmi provokativní a bizarní. Každopádně nutno říct, že Dánové svou hudbou skutečně metaforicky „zabíjejí“ a poslech jejich druhé desky vás dokáže pořádně rozhýbat. Killing Gandhi se věnují melodickému death metalu a to pořádně hlučnému a rychlému. Jejich „Aspirations Of Failure“ vypráví koncepční příběh, který se točí kolem dvou mužů, jenž čelí svým profesním a životním prohrám. Do příběhu se promítly zkušenosti kytaristy Martina Arendala, i když se z velké části jedná o fikci. Kapela uvádí, že se inspirovala hudbou Arch Enemy, Amon Amarth nebo ranými In Flames. Dá se s tím souhlasit, ale ještě přidám hlavně Dark Tranquillity, které u Dánů hodně slyším. Zároveň jsou Killing Gandhi dostatečně sví, aby to nevypadalo jako pouhé opisování od slavnějších kolegů.
Rychlé bicí, důrazné riffy a také melodické klávesy. Tak začíná „Let Me Tell You“, která uteče jak voda, protože má sotva tři minuty. Zpěvák Thorbjørn velmi solidně growluje a refrén naznačí, že tahle kapela má čuch na dobré melodie. Následuje výtečné harmonické kytarové sólo. „Dark Hours“ pokračuje ve svižném rytmu a perfektních melodiích. Hudba zní svěže a energicky. Ve sloce lze slyšet výše zmíněné Dark Tranquillity, jejich kytarové vyhrávky a rytmiku. Hudba však v průběhu skladby ještě přiostří a dojde i na blast beaty. Závěr připomene melodickou tvář Hypocrisy. V „Hollow Paintings“ přibydou prvky progresivního metalu a metalové moderny. Ta do tvorby Dánů promlouvá výrazným hlasem. Množství kláves ve spojení s drtivými riffy dělá divy. Killing Gandhi jsou dostatečně melodičtí, aniž by cokoliv ztratili z údernosti. V „Art Of Silence“ krom kytar, které zní jako by se na vás valil bagr, zazní i melodický zpěv a zní to skutečně skvěle. K tomu dopomáhá i výborný zvuk nahrávky, o který se postaral zkušený Jacob Hansen. Úžasnou atmosféru maluje „The Painter And The Sleeper“. V její druhé polovině se hudba rozletí do atmosférických výšin a nechává vyniknout silnou instrumentální stránku Killing Gandhi. V závěru opět přijdou na řadu čisté zpěvy i v kombinaci s ženským hlasem. To se osvědčí i v závěrečné „Building My Own Fate“, která je i vrcholem celé desky. Velmi brutálním a přitom tak krásně melodickým.
I přes veškerou chválu v druhé polovině nahrávky (až na poslední skladbu) už trochu dochází kapele invence a skladby jsou si poměrně podobné (i když velmi dobré). Často se také stane, že vám nějaký úsek skladby, riff nebo sólo připomene jiného interpreta. Není to opisování, ale prostě se nedá hovořit o tom, že by Killing Gandhi byli nějak originální kapelou. Avšak umí velmi dobře skládat. Vybalancovali poměr mezi brutalitou a melodií, mezi kytarami a klávesami. „Aspirations Of Failure“ zní skvěle a nakopává zadky – o tom žádná. Jeden z favoritů na melodicko-death metalové album roku.
|
