Pokud by si principál německé kapely Voodoo Circle Alex Beyrodt vedl po vydání velmi kladně přijatého tři roky starého alba „Whisky Fingers“ nějakou kapelní docházku, asi by ty zápisky vypadaly hodně bouřlivě. Nejdřív tenhle spolek opustil bubeník Tim Husung, kterého krátce na to nahradil Francesco Jovino, jehož jméno dostatečně zapadá do konceptu silných osobností ve Voodoo Circle. V roce následujícím kapelu na skok opustil (považte) Matt Sinner, který je však již zpět, náhradu však musel Beyrodt hledat i za zpěváka Davida Readmana, přičemž obsazení postu u mikrofonu Herbiem Langhasem sice přineslo do památníčku významných jmen další povedený zápis, nicméně stylové zaměření kapely mohlo budit zvědavost, kterak klasický hard rock půjde do úst tomuto křiklounovi. A aby změn nebylo málo, v loňském roce řady kapely opustil i klávesák Alessandro del Vecchio, za kterého už náhrada nepřišla a tak Voodoo Circle stojí na prahu nové sezóny ve víceméně novém složení a zároveň se svým pátým albem „Raised on Rock“.
Které ani v nejmenším neuhýbá z dosavadního úspěšného a nápaditého stopování Whitesnake (těch víc), Deep Purple (těch tentokrát míň) a i přes absenci Davida Readmana i z povzdálí sledovaných Pink Cream 69. Které dokazuje, že charismatický Herbie Langhans si bravurně poradí zřejmě s jakýmkoliv hudebním stylem a potvrzuje i to, že Beyrodtova kytara umí být nejen velmi podmanivá, ale i chytře vynalézavá. Příznivci pohodového klasického hard rocku, jenž má stejně daleko k syrové zemitosti jako k melodičnosti, který se nikam netlačí a ve kterém je základem písnička a velmi silné individuální výkony nebudou ani v nejmenším zklamáni, a to i přes to (anebo možná proto), že Voodoo Circle necpou do svých písní kdovíjakou prvoplánovou chytlavost a tak se kompletní kolekce může dostávat pod kůži malinko (opravdu jen malinko) obtížněji, než předchozí desky, aby tam ve finále zůstala zažraná snad nejvíc z dosavadních albových počinů. Že si Voodoo Circle umí pohrát s širokým spektrem rockových výrazů, posuďte ideálně prostřednictvím trojlístku „Just Take My Heart“, šlapavě nejmelodičtějšího kousku alba s parádně vypjatým zpěvem, baladické„Where Is The World We Love“, ze které čpí inspirace u Whitesnake na plné pecky, ale přitom nebudete trpět pocitem, že by kluci bezostyšně opisovali, a začouzené bluesovky „Love Is An Ocean“, ze které nenápadně vykukuje Cinderella a kde zejména finální hammondy táhnou náladu silně do osmdesátek. Tím odkazováním na inspirace by se mohlo zdát, že Voodoo Circle mohou mít potíže s vlastní identitou, ale ochutnejte a pochopíte, že pravda je někde úplně jinde.
Nechci tvrdit, že síla tohohle alba roste hlavně zásluhou Herbieho Langhanse, ale přece jen jeho projev je s ohledem na stylovou profilaci Voodoo Circle tím největším překvapením. Troufnu si však tvrdit, že i kdyby se takhle povedených kousků ujal někdo s méně charismatickým hlasem, že by jejich kvalita na povrch vylezla tak jako tak. Takhle to má ovšem úžasnou šťávu.
|
