Zpěvák Freedom Call se rozhodl udělat album, jehož obsah nemá s metalem nic společného. Taková zpráva ovšem nemůže být překvapivá pro nikoho, kdo má jenom trochu najetou Chrisovu domovskou partu, stačí vzpomenout na songy jako „Starlight“ nebo vzít v úvahu esenciální podstatu většiny skladeb Freedom Call a hned je jasné, že tady se s pop-rockem koketovalo od samotných počátků. Bayova sólovka tedy jenom potvrzuje tyto změkčilé sklony a na ploše čtyřiceti minut nabízí nepokrytou nadílku sluníčkově rozjuchaných melodií.
V podstatě jakákoli z jedenácti písní by mohla fungovat jako soundtrack k myšlenkové imaginaci, ve které se prohánějí hippies po rozkvetlých pláních, všichni se smějí, tancují a jsou nekonečně šťastní (sjetí). Při poslechu „Chasing The Sun“ se takovým představám prostě nemohu ubránit a už vůbec nejsem schopen z hlavy vymazat obraz Chrisovových grimas, které předvádí ve videoklipu k songu „Radio Starlight“, přičemž se nedomnívám, že by mělo jít o žert a úmyslně parodovanou přeslazenost. Osobně mi ani v nejmenším nevadí patetické projevy, vše by ale mělo mít svůj limit, a ten byl v případě zmíněného videa překročen asi o pět sluníčkových promile (v tomto ohledu lze navíc vydání desky v mrazivém únoru považovat za "really bad timing"). Na druhou stranu by bylo pošetilé zavrhnout kvůli tomu celé album, když se totiž člověk dokáže povznést nad onu hyper-romantiku, rychle zjistí, že Bayova schopnost napsat chytlavé songy nikam nezmizela ani v případě přesunu do čistých pop-rockových kolonek.
Pro celou nahrávku je příznačná akusticko-klávesová hra, přičemž černobílé klapky se jen občas překlopí do orchestrálních efektů, jako v případě skladby „Where Waters Flow In Heaven“, ovšem zrovna zde to příliš nepomohlo a daný song řadím na nejnižší příčku celého playlistu. Další položka s výraznějším průnikem jemných symfonií dopadla o poznání lépe, jde o závěrečný kus „Love Will Never Lie“, který na baladických vlnkách úspěšně proplouvá k ostrovům pohody a věčné radosti. K vrcholům desky patří také kompozice „Keep Waiting“, kde se Bay uchyluje – nikoli výjimečně – k přesahu do škatule AOR, v některých okamžicích skladba dokonce evokuje devadesátkové boy bandy (v tu chvíli se tóny opravdu začínají lepit na uši). Na samotný vrchol řadím svěží otvírák "Flying Hearts" a dále „Move On“ s libým hymnickým motivem, který je ve funkčním kontrastu s vyklidněnou slokovou fází (na albu opět často používaný prvek).
Nutno však dodat, že rozdíly mezi jednotlivými písněmi nejsou dramatické a v podstatě každá z nich znamená poslechový, svobodomyslný a maximálně optimistický zážitek. Bay jako autor nezklamal, obdiv zaslouží také jeho schopnost obstarat si vše svépomocí, včetně obsluhy nástrojů, (výborné) zvukové produkce, nebo různých kompozičních fíglů, které chytrým způsobem kypří jednoduchý popový základ. Album se hodí jako ideální kulisa k dámské návštěvě, aniž by hrozilo jakékoli zděšení dotyčné, naopak je možné, že se slečna ještě bude zvědavě pídit po jménu „toho neznámého popového“ interpreta. Osobně se však budu raději vracet k tvorbě Chrisovy domovské kapely, ve které se sice rovněž nalézají masivní stopy hudebního sentimentu, metalové aranžmá ale alespoň zabraňuje nekontrolovatelným fantaziím o vysmátých sluníčkových "lidičkách s andělsky dobrými srdíčky".
|
