Třetí album tuzemských doomařů Et Moriemur „Epigrammata“ zdobí zajímavý a pohledný obal ve stylu starověkého Řecka, který jde ruku v ruce s celkovou atmosférou desky, neboť texty jsou psány v řečtině a latině, i samotná hudba vás dokáže spolehlivě přenést o stovky let zpět.
Po krátkém náladovém intru „Introitus“ v následující „Requiem Aeternam“ Et Moriemur hudebně pokračují, tam kde minule skončili a tedy žádného zásadního překvapení se nedočkáte. Je to pořád ten klasický syrový death/doom metal jako v minulosti a i když je tempo nahrávky pochopitelně převážně pomalé, zejména první půlka skladby utíká v příjemném kvapíku. Ve slokách zpěvák Zdeněk Nevělík používá hlas, který je někde mezi deathovým a blackovým pojetím extrémního zpěvu a je tak kontrastem k epickým gregoriánským chorálům, jenž celou nahrávku zdobí. Et Moriemur jich nyní využívají ještě více než dřív, ne, že by na nich deska přímo stála, ale jsou velmi důležitou složkou osobitosti kapely. Závěr skladby ozdobí krásně nazvučené smyčce a dojem z úvodu alba je velkolepý.
Úvod "Agnus Dei" obstará klavír. Postupně se k němu přidávají drsné kytary, které jsou po zvukové stránce však malinko upozaděné a nejsou tak syté jako u jiných doom metalových nahrávek. Rytmus skladby se plazí ve funeral doomových vodách a Zdeněk tentokrát svůj growl nechá jít do větších hloubek. Skladbu zpestří dívčí recitativ a opět skvělé smyčce. „Dies Irae“ nebo „Offertotium“ se odehrávají v pomalém tempu, ale nejsou nudné. Kapela totiž umí tyhle věci skládat. Skladby nemají přepálenou stopáž, a když do té doomové masy zazní varhany nebo povedené kytarové sólo, zní to skvěle.
„Libera Me“ je melodičtějším kouskem. Zazní akustická kytara a čistý zpěv. Nálada je smutná a pochmurná. Co se týče melodií, nejpodmanivějším kouskem je „Sanctus“. Smyčce a gregoriánské sbory dávají skladbě opravdovou hudební krásu, ve které se povedlo parádně nazvučit jednotlivé vrstvy vokálů. Na závěr si nechala kapelu nejdelší kousek v podobě desetiminutové „In Paradisum“, která shrnuje vše předešlé a obsahuje všechny ingredience dosud na albu použité.
Doom metal je velmi specifický, a pokud se k němu přidá ještě přízvisko „funeral“, platí to dvojnásob. Et Moriemur k němu přistupují poměrně osobitě a v rámci žánru i originálně. „Epigrammata“ je velmi jednolité, ucelené album, které sice nepřekvapilo, ale potvrdilo předchozí povedenou formu a přidalo na kvalitě. Osobně mi chybí větší dynamičnost a sem tam by neškodilo okořenit desku o rychlejší pasáže. Každopádně se jedná o silné dílo.
|
