Může se zdát až podezřelé, že kdykoliv se zmíním o pražských Voice Of Instinct, zazní ta kouzelná formulka, kterou mi hlavní postava téhle party, zpěvačka, klávesanda a vrchní autorka Hanka Kittnarová, představila jejich debutové album „Independent“, totiž, že deska je produktem přístupu, když se člověk cítí svobodně a nezávisle. Ta nezávislost, radost a uvolněnost je znát nejen z hudby Voice Of Instinct, ale i z následujících slov Hanky.
Na jaře roku 2014 jste ukončili činnost Lammoth, na začátku roku 2015 jste založili Voice Of Instinct, což s ohledem na to, že jsi zrovna byla těhotná, byl docela odvážný krok. Co tě přivedlo znovu k aktivnímu muzicírování, jaké jsi měla v té době s Voice Of Instinct ambice a jak obtížné pro Tebe bylo nový projekt rozběhnout?
Po rozpadu Lammoth jsem zkoušela najít nějakou kapelu nebo spolupráci, která by mě bavila, ale nic z toho nebylo (a navíc plánovaná rodina by běžné kapele překážela), a tak jsem si řekla proč nedat vlastně svoje vlastní věci dokupy a nezačít šéfovat sama (smích). Bubeníka jsem měla (manžel Filip) a kytaristu Petra Kotála jsem postupně naočkovávala a zapojovala, až z toho byla najednou kapela. Nejobtížnější asi bylo začít komplexně skládat a dotahovat písně do konce, vyžaduje to určitou zkušenost i disciplínu či přísnost sama na sebe, ale s prvními úspěchy (že se hudba lidem líbila) mě to doslova vtáhlo a byla jsem schopná doskládat album v podstatě za pár měsíců. A ambice - bude to znít jako klišé, ale nejsou(smích). Koncertování dnes nemá moc smysl, udělat jednu akci za rok v Praze stačí, už jsme líní, obecenstvo jakbysmet, účast na koncertech malých kapel je žalostná, Praha je kulturně přesycená.
Můžeš představit současné složení Voice Of Instinct?
Nejnovějším členem je baskytarista (a mimo nás i kytarista) Lukáš Hrachovec, jeho kytarová praxe je fajn, líbí se mi, že nepřemýšlí pouze jako basák-především harmonicky, ale i víc řekněme melodicky. Našli jsme ho na inzerát a s naší rodinnou situací a plány na v podstatě studiovou kapelu byl ok, naštěstí už má taky rozum a nechce koncertovat po celé republice každý víkend. S kytaristou Petrem Kotálem se známe už mnoho let a nalákali jsme ho myslím na docela jasnou vizi a funkčnost projektu, byl s námi poprvé ve studiu a oceňuju, že na sobě hodně maká a je na něho spoleh. No a Filip a já, Kittnar´s family, to už je ohraná písnička – mnoho let spolu hudebně i v osobním životě, myslím, že se dobře v obou případech doplňujeme.
Jsi autorkou skladeb na vašem debutu „Independent“. Z jakého období skladby pocházejí, jedná se o písně, pocházející z doby, kdy jste se pustli do Voice Of Instinct nebo jde o ukázku Tvých nálad a nápadů za delší časové období? Na kterou ze svých písní jsi nejvíc hrdá?
Odhadem 70% věcí jsou nápady, které mám snad už od počátku, co jsem začala hrát na klavír až do současnosti. Zbytek jsem doskládávala v návaznosti na to, jak věci ve zkušebně s kapelou zněly a jaké jsem začínala mít o celkovém vyznění bandu představy. Nejvíc hrdá jsem asi na „Useless“, sama jsem ji otextovala (k textu možná malá vsuvka – moje kamarádky mi říkají, že když jdou cvičit nebo mají splín, vzpomenou si na můj text Useless „do you feel ugly, do you feel fat“ (smích) ) a celkově je tak pro mě netypická, že se musím ještě teď smát – kde se ve mně jen vzala?
Od vydání alba už uplynula nějaká doba, jak ty sama bys s odstupem vaší desku zhodnotila, co se Ti na ní líbí nejvíc, co bys při případném příště raději udělala jinak?
„Independent“ je asi první album, které si mohu spustit kdykoli a nestane se mi, že bych „se nemohla slyšet“. Muzikanti určitě ví o čem mluvím, je to určitý syndrom, že při poslechu vlastní hry/zpěvu je člověk napjatý, poslouchá, kde udělal chyby a necítí se u toho zkrátka komfortně. S polohou zpěvu a celkovým vyzněním jsem tedy spokojená, chtěla jsem, aby vyzněl příjemně, vyrovnaně, přirozeně a pozitivně, tak se to zdá se povedlo.
Jak probíhalo nahrávání, bylo v něčem odlišné oproti vaší práci v Lammoth? Je něco, na čem si speciálně dáváš ve svých skladbách či při nahrávání obzvlášť záležet, co si užíváš nejvíc, s čím si ráda hraješ?
Nahrávali jsme v Hostivaři u Zdenka Šikýře a bylo to super, Zdenek nám hodně pomáhal svým klidem a profesionalitou, ale nakonec jsem si uvědomila, že to spíš tak pozoroval z povzdálí a komentoval víceméně jen když jsme se ptali nebo tápali a třeba nás ujišťoval, že je to pro nezávislého posluchače ok. Studio vždy prověří připravenost kapely i jednotlivců, myslím, že to proběhlo v pohodě a dle mých představ. Na nějaké velké „hraní si“ tam ale člověk nemá čas, protože ve studiu jsou čas peníze. Nahrávali jsme v Hostivaři u Zdenka Šikýře a bylo to super, Zdenek nám hodně pomáhal svým klidem a profesionalitou, ale nakonec jsem si uvědomila, že to spíš tak pozoroval z povzdálí a komentoval víceméně jen když jsme se ptali nebo tápali a třeba nás ujišťoval, že je to pro nezávislého posluchače ok. Studio vždy prověří připravenost kapely i jednotlivců, myslím, že to proběhlo v pohodě a dle mých představ. Na nějaké velké „hraní si“ tam ale člověk nemá čas, protože ve studiu jsou čas peníze. Mou specialitou jsou sbory, z Pedagogické fakulty mám obstojnou průpravu ve sbormistrovství a přenesla jsem si to i do své tvorby a hrozně mě baví nahrávku přikrášlovat dalšími hlasy a barvami sboristů. Nelíbí se mi moc takové ty chóry a hradby, co v poslední době má např. Epica úplně všude, spíš tak podpořit dalšími hlasy refrén nebo vytvořit zajímavou harmonii, mám na to pár kamarádů, které to taky baví, tak na tomhle se vždycky vyřádíme a myslím, že je to docela unikátní v místních vodách.
V listopadu jste album pokřtili, jak sis užila křest, byl pro Tebe v něčem výjimečný? Jaké další akce plánujete, kde vás bude možné letos vidět?
Křest byl náš první společný koncert a také zatím jediný, protože začátkem dubna čekáme příchod druhého syna, na další rok určitě žádné plány nejsou, ale věřte, že dětmi život nekončí, naopak, přinesou tolik inspirace a radosti, že máte zase z čeho znovu čerpat. Čtenář si teď možná říká „proboha čeho chce ženská dosáhnout, když má dvě děti na krku, to to CD je jenom nějaký výkřik do tmy“, ale pracujeme už na dalších skladbách, v podstatě se domácí příprava ukazuje jako nejefektivnější a ve zkušebně pak trávíme méně času. Myslím, že za rok a půl by mohlo další CD spatřit světlo světa. Na křtu jsem se smála a říkala, že dodržuju pořadí: dítě-CD-dítě-CD… tak uvidíme, kde se to zastaví.
Velmi se mi líbilo tvoje vyjádření na adresu vašeho alba: „Independent“ je produktem přístupu, když se člověk cítí svobodně a nezávisle…“, je z něj radost z tvůrčí svobody cítit. Cítíš v tomhle hlavní rozdíl mezi Voice Of Instinct a Tvým bývalým působištěm? Umíš si představit, že by ses po téhle zkušenosti zapojila do nějaké kapely, kde by ses musela podřizovat nápadům a rozhodnutím někoho jiného?
Máš pravdu, za tímhle si pořád stojím. Nechci vypadat nějak pyšně, že teď jsem konečně „svým pánem a kraluju tady já“, ale spíš mám pocit, že teď konečně si na nic nehraju, nehledám se, můžu být zcela přirozená, možná to souvisí i s věkem a osamostatněním se v osobním životě, člověk se prostě asi nesmí bát ukázat kdo opravdu je bez toho, aby se snažil věčně někomu zavděčit. S Lammoth to asi nejde srovnávat, to byla jednoduše ta cesta, kterou musíš ujít, abys to celé pochopil. S případnou spoluprací bych určitě problém neměla, ale musela by být opravdu kvalitní a smysluplná. Někdy je fajn se jen „vézt“ a neřešit, nakonec je zodpovědnost za výsledek stejně nejvíc na kapelníkovi, tak ji chvíli nemít by nebylo špatné.
Máš už nějaké nápady na nové písně, případně máš v záloze ještě nějaké skladby, které jsi pro Voice Of Instinct dosud nevyužila? Potřebuješ nějakou speciální atmosféru, prostředí, či prožitek ke skládání nebo jsi „přírodní“ skladatel, kterému nápady přichází „odnikud“?
Částečně už jsem to naznačila, nápady jsou a průběžně se na nich pracuje, trochu narážím na to, že kluci moc nemají čas (Filip teď jel velké turné Svlékni tmu s Between the Planets, Petr měl premiéry v Neratovickém divadle). Skládám především u klavíru a písně vznikají čistě z improvizací a chvil, kdy se díky hraní dostanu do flow. Hrozně nerada písně zapisuju do programu do PC, i když je to pro práci nutné, tak mě to hrozně obtěžuje, musím se vždycky donutit, dostat tu představu do not je pro mě kámen úrazu, ačkoli jsem hudebku vystudovala, to propojení zápisu a reálné zvukové představy je pro mě pořád zlo. Nahrávky částečně poslouží, ale pro kluky a i pro celkovou kontrolu to zapsané musí být.
Ty sama učíš zpěv, nicméně prozraď, od koho se snažíš pochytit něco Ty, s kterou z hudebních kolegyň by sis ráda zazpívala?
Je pravda, že jsem už díky své vlastní praxi a absolvování studií dost vybíravá a jen tak mě něco neosloví. Už těžko poslouchám hudbu „jen tak“, bez toho, aniž bych neustále nepřemýšlela, co je to tady za harmonický postup a jak tady zmodulovali a kam. Také se přiznám, že jsem hudební scénu přestala tolik sledovat, ticho je pro mě tak vzácné, že si ho ráda užívám klidně celé dopoledne, když je syn ve školce. Zjistila jsem, že oprostit se od přesycení hudbou je ve výsledku pro muzikanta lepší, nevpašováváš pak do svého skládání ty vlivy kapel, které se ti líbí, neskládáš pak zkrátka autenticky. A s kým bych si zazpívala? S dětma u táboráku s kytarou, nakonec je takové to malé muzicírování se školáky pro mě největší radost, když můžeš ty děti prostě jen na chvíli zabavit a zahrát jim ty jejich odrhovačky z rádia.
Moje poslední otázka je obligátní – je něco, na co se tě nikdy nikdo z novinářů či fanoušků nezeptal a ty bys na to přitom ráda odpověděla?
Haha, no to je otázka (smích). Možná něco ve smyslu jaké je to šéfovat v kapele vlastnímu manželovi a jak se nepohádat (smích). Mám velké štěstí, že s Filipem jsme spolu muziku dělali předtím už snad deset let, takže máme určitý systém nebo nepsaná pravidla, v kapele k sobě nepřistupujeme vztahově, ale čistě profesionálně, nebereme si to osobně. Filip mě jako kapelníka respektuje a snaží se bicí dělat podle mých představ, ale propašovává si tam nakonec co tam sám potřebuje mít, takže takový mix . Ale to myslím dělá i v dalších projektech. Já ho spíš ve Voi dost krotím, aby tam nedělal příliš velké progresárny, chci, aby bylo Voi hudebně maximálně čitelné.
|
