Je to už sedm let, co kytarista Within Temptation Ruud Jolie představil prvotinu svého projektu For All We Know, která určitě musela zavonět příznivcům progresivního roku a decentního písničkářství. V loňském roce Ruud společně s kompletní partou, která mu dělala společnost již na eponymním albu, nabídl pokračování, na kterém byl tentokrát při výběru hostí (co se jejich počtu týká) poměrně skromnější. Nicméně fakt, že tím jediným se pro album „Take Me Home“ stala fenomenální zpěvačka Anneke van Giersbergen, je lákadlem jako hrom. A zároveň je třeba dodat, že tahle deska nějaké blyštivé lákadlo potřebuje, protože Ruud Jolie nejenže nijak nezměnil podstatu svojí sólové tvorby, ale v určitě nenápadnosti písní zašel ještě o kus dál.
Výsledkem je velice decentní album s laskavými melodiemi a silnými detaily, které však je schopno kolem vás proplout tak nevtíravě a jemně, že jej (v případě, že nebude mít smysly plně v pohotovosti) je možné zcela nevnímat. A pokud jsem u eponymního alba zdůrazňoval, že těm, kteří jsou zvyklí hledat i hodně hluboko pod povrchem, nabídnou For All We Know zajímavou nálož, tak v kole aktuálním bude třeba ponořit se ještě o nějaký metr hloub. Tohle tvrzení až tak neplatí v případě duetu Wudstika s Anneke ve „We Are Light“, což je nejživější skladba na celém albu s (v rámci alba) poměrně důraznými kytarami, která se sice také vyhýbá jakékoliv prvoplánovosti, ale přece jen (i přes to, že i v této skladbě dojde na nezbytnou decentní a umírněnou pasáž) zpěvnost a hladivá melodičnost a samozřejmě tradičně vzdušné poletování Anneke v sobě mají příjemnou dávku chytlavosti. Ta prosákne i do lehoučké „Fade Away“, či do (alespoň chvílemi) hrubě se tvářící „Prophets In Disguise“, kde pasáže s chropotem, lehce teatrální Wudstik i poměrně poťouchlý melodický motiv znějí velmi osvěžujícím způsobem, hlavně díky tomu, že dokáží nabořit tu jinak křehoučkou rozjímavou atmosféru zbytku lehce uspávacího alba.
Křehká atmosféra je totiž dominantním pocitem alba, které se nedá plně prokouknout po pár posleších, na kterém elegantní Wudstikův přednes a hladivé melodické Jolieho nápady příjemně kolébají, a v tom správném rozpoložení můžou velice mile hladit po duši. Nicméně v tomhle případě všeho moc škodí a jak již zmíněno, ta nenápadnost některých skladeb je tak výrazná, až se to hledání ideálního „správného rozpoložení“ může stát docela sysifovským úkolem. Což je v porovnání s náladově velmi podobným debutem drobný krok zpět.
|
