We march! We strike! At night! Raise your sword and shield… cílem bylo vytvořit něco, co máme rádi, pefektní směs našich vlivů jako Iron Maiden, Helloween, Hammerfall…
Je potřeba ještě něco dodávat? Předpokládám, že citace části textu skladby „We March“ i vyjádření kapely v jednom z rozhovorů je pro jednoznačné stylové zařazení kapely naprosto dostačující. Druhé album švédských Stormhold, kterým tahle pětice (ze které dva členové kapely jsou mimo jiné členy tributního Iron Maiden bandu, aby se ten kruh zcela uzavřel) končí první dekádu svojí existence je zcela nepokrytou poctou tvorbě výše zmíněných vzorů – melodikou, živou komunikací dvou kytar, zpěvnými sbory, riffovou obratností i využitím řady heavy metalových klišé (tím nejvýraznějším je takřka všudypřítomná heroičnost), které však v tomto pojetí tak nějak přirozeně patří k věci a příznivcům žánru v téhle citaci kořenů melodického heavíku určitě nebude vadit. Třeba i proto, že s prohlášením Stormhold o tom, že v jejich hudbě i slušná porce folku, se dá velmi snadno polemizovat. Horší to však bude v momentě, když se pustíte do přímého srovnávání kapely a jejích idolů a při tom dojdete až k pozici u mikrofonu. Ne, že by díky Filipu Petersonovi šla kvalita alba rapidně dolů, jen jeho přesvědčivost (i přes dostatečnou pružnost a ohebnost jeho hlasivek) zdaleka není tak strhující, aby ze skladeb dokázal udělat nadčasové představení.
Vzhledem k tomu, že kompozice Stormhold těží daleko víc z energie a přímočarosti (která postupem času začíná trpět jistou schématičností), než z nějaké rafinovanosti a komplikovanosti, a tudíž jsou skladby poměrně snadno odhadnutelné, předvídatelné a zaměnitelné (dalo by se tomu říkat bezprostřední naivita), je Petersonův obyčejný projev kvalitativním bodem zlomu. Prakticky všechny písně jsou postavené na optimistických, lehkonohých riffech, svižném (či velmi svižném) klokotavém tempu a pozitivních refrénových sloganech (výjimku z tohoto pravidla pochopitelně tvoří instrumentálka „Exile“ a cajdáček „Path Of No Return“) a vzhledem k tomu, že Stormhold se ve svých textech věnují neradostných tématům ze středověku, v případě, že začnete řešit tenhle kontrast mezi formou a obsahem, může být i tenhle optimismus docela kontraproduktivní, obzvlášť když ho Stormhold v instrumentální pasáží dokáží propašovat i do jinak relativně syrové a těžkotonážní „Black Death“. A tak hlavní doporučení sklízí již citovaná kvaltovka „We March“, do které kapela dokázala dostat i solidní porci dramatičnosti.
Nekomplikovaně veselá (no, mrkněte na obálku alba, to je právě ten kontrast téhle desky) heroická oddechovka, která by příznivce svižných melodií mohla svou bezprostředností chvíli bavit. Hlavně žádné hlubší zkoumání a opakované protáčení v přehrávači, pak poměrně rychle ztrácí kouzlo.
|
