Když vám chvíli před realizací nového alba pláchne zpěvák, jak může taková deska dopadnout? Inu, všelijak. V případě švédských Denied a jejich čtvrtého (kluci v mezičase přestali své dvě nahrávky z první dekády tohoto století označovat pojmem demo) alba „Freedom Of Speech“ platí, že nejednoznačně. Nově zformovaná parta kolem kytaristy a jediného původního člena Andrease Carlssona (kromě druhého kytaristy Chrise Wovdena, který po šesti letech svého působení v Denied před třemi lety z kapely odešel, aby se do ní vloni znovu vrátil, jsou ostatní příchozí minulostí Denied nedotčeni) vyřešila problém s chybějícím křiklounem poměrně jednoduše – zlákala ke spolupráci Johana Fahlberga, který na nedávno vydaném albu Jaded Heart deklaroval, že je v excelentní formě a navíc s Denied nahrál jejich poslední desku. Johan však některé skladby přenechal jiným zpěvákům, což je první bodem zmíněné nejednoznačnosti. Tím druhým pak je skutečnost, že Denied tentokrát trošku otupili své thrashové ostří, do svého powermetalového základu pustili daleko víc ingrediencí a své stylové teritorium rozprostřeli celkem doširoka, zejména pak směrem k melodickému hard rocku.
Není se pak co divit, že v momentě, kdy u mikrofonu Johana Fahlberga vystřídá klávesák Pretty Maids Chris Laney v „Don´t You Know Me“, propašuje do tvorby Denied velmi silný vliv své domovské kapely, nebo že při závěrečné coververzi sáhnou Denied po „Stay Hungry“, ze které docela nešťastně setřou nespoutanou potměšilost originálu ve prospěch silové energie. Poměrně houževnatý Hlas Andrease Larssona, právě toho muže, pro jehož hrdlo byl materiál na „Freedom Of Speech“ původně plánován, je ke slyšení v jedné z nejagresivnějších písní alba, valivém nářezu „The Ferryman“, bez jakýchkoliv kudrlin a přehnaných nápadů, zmiňovat celkem nevýznamnou vokální účast Maddeho Svarda v titulní chaotické téměř instrumentálce je prakticky zbytečné, nicméně právě tahle syrovým experimentem čpící skladba ukazuje, že příklon k melodiím sice možná natlačil Denied trochu víc do davu, ale přidal jim na poslouchatelnosti a přístupnosti. S ohledem na parádní tah minulého alba „Let Them Burn“ může jít trošku o protimluv, nicméně zkuste třeba vláčnější „Scared Soul“ (a zase můžete dumat, komu je ten klenutý refrén podobný) s emotivně propracovaným Fahlbergovým zpěvem a výrazným kytarovým sólem a zřejmě tu zmínku o větší poslouchatelnosti snadno pochopíte, či akční a adrenalinovou „False Truth“, ve které Denied splétají špičku melodičnosti se zemitou modernou a ucítíte ten rozdíl. A když si těsně před touto skladbou zadupete a zaskáčete v dusavě těžkopádné „Three Degrees Of Evil“ s vyhroceným pichlavým kytarovým sólem, přidáte do náhrdelníku nejednoznačnosti další korálek.
Trošku to nabralo směr k pejsko-kočičkovskému dortu, jako by toho Denied chtěli říct hrozně moc a scházela jim k tomu slovní zásoba. Byť předchozí album „Let Them Burn“ bylo poskládané podobně pestrým způsobem, z „Freedom Of Speech“ tentokrát sem tam nějaký neuspořádaný fald přece jenom čouhá a z pojmu „sakra dobrý dojem“, kterým jsem Denied vysekl poklonu v minulém kole, zbyly jen poslední dvě třetiny. Což koneckonců není výsledek k zahození a jako směrovka k poměrně zajímavému albu by mohlo postačovat.
|
