„Betweeni“ jsou zpět s další nahrávkou. Vždy je otázkou, co tihle hudební koumáci vymyslí. I když poslední dekádu je jejich hudební výraz již ustálený a jasně rozpoznatelný, pokaždé přidají něco navíc. Každá deska je událost a o Between The Buried And Me lze dnes hovořit jako o jedné z nejvýznamnějších prog metalových kapel současnosti. Jejich alba byla většinou koncepční, minulá „Coma Ecliptic“ se dá označit dokonce za metalovou operu. Hudebně se kapela malinko zklidnila, avšak jako vždy předvedla celou paletu žánrů, nálad a proměn. Kromě zklidnění byla stopáž skladeb skromnější než v minulosti a jejich projev se tak stal o něco přístupnější. Novinka „Automata I“, jak název napovídá, je první částí (druhý díl by měl vyjít v létě) uceleného příběhu, jehož námětem jsou tentokrát sny. Co když můžou být vysílány za účelem zábavy? Mohli bychom sledovat sny cizí osoby jako film? Pokud ano, co by to udělalo s "majitelem" těch snů?
Kdo Between The Buried And Me sleduje, nebude už prakticky ničím překvapen. Úvodní „Condemned To The Gallows“ by mohla být klidně na kterékoliv předešlé desce. To není výtka, neboť to je přesně to, co fanoušek od této kapely chce - střídání brutálního zpěvu s čistým, tvrdé mathcoreové pasáže, navzájem se prolínají s progresivním rockem, jednotlivé instrumenty dokonale promyšlené (například poslouchat kytary je čirá radost), tvrdé riffy, úžasné harmonie, vynalézavá sóla, krásný zvuk a nápaditost. To vše předvede i „House Organ“, avšak za mnohem kratší dobu. Kytary znějí více rockově, avšak „Betweeni“ ani na chvilku nepostojí a tak se hudba mění každou chvilinku.
„Yellow Eyes“ připomene někdejší dravost a extrémnost desky „Alaska“. Divoké a prudké změny rytmu a nálady jsou tu samozřejmostí, tolik blast beatů a celkově extrémnosti už od kapely dlouho slyšet nebylo. Avšak vše je klidně za pár vteřin jinak a máme tu pasáž vystřiženou jak od Opeth. Přítomny (i když nepříliš patrné) jsou i lehké elektronické zvuky, které si sem zřejmě přinesl Tommy Rogers ze svých sólovek. „Millions“ trochu evokuje přístupem starší kousek „Astral Body“, také začíná velmi klidně, až relaxačně, avšak nabídne i tvrdost. Ve výsledku působí magicky a tajemně. Refrén je hitovou tutovkou a kytarové sólo za ním může připomínat staré rockové hity. Člověk si až řekne, jak je možné, že nejsou tihle chlapi slavnější? Inu, protože jejich hudba není jen o hitových pasážích a je stále hodně složitá.
Po delší době nabízí Between The Buried And Me více než desetiminutový kousek. „Blot“ může směle soupeřit s některými staršími skladbami s tak dlouhou stopáží. Právě v těchto „megaskladbách“ se naplno ukazuje potenciál kapely. Ohromné množství nápadů, změn nálad, tempa, stylů a dalších ingrediencí, a přesto to celé dává smysl a drží pohromadě. „Blot“ není na poměry kapely nikterak objevná, ale zaujmou například pasáže s prvky východoasijské hudby. V závěru skladba stupňuje napětí, avšak na vyvrcholení příběhu si musíme ještě chvilku počkat.
Protože je „Automata“ rozdělena do dvou částí, je její první díl poměrně krátký. To je na jedné straně fajn, protože deska uteče jak voda a není tu jediné hluché místo. „Automata I“ je dalším skvělým hudebním dílem Between The Buried And Me. Tentokrát však nepřineslo něco nového, a to přes pestrost nahrávky a žánrovou flexibilitu. Přesto to není žádná nuda, protože jsou „Betweeni“ výbornými skladateli a znovu vykouzlili nesmírně zajímavou nahrávku. Musím pochválit i pěvecký výkon Tommyho Rogerse, jenž je zase o něco lepší a především barvitější. Výborná pozvánka na druhý díl.
|
