Je jedno, jestli vám v hlavě bude rozverně bzučet třeba „Tam, kde teče řeka Fleet“, nebo „Káně nebo vrána“ (a ono by se jich našlo daleko, daleko víc), s pražskými Hakka Muggies a jejich zálibou v lidovkách si spolehlivě užijete kupu radosti nejen díky chytlavosti muziky, ale i díky „těm ukrutně dobrým českým textům“ (veškerá ironie stranou, v tomhle tvrzení se s autorem výroku shodneme) Erika Onody, který se ke svému téměř rychlopalnému přiblížení Hakka Muggies přibral i Martiny Pobudu a Vítězníka.
Hakka Muggies v loňském roce oslavili patnáct let své existence. Které z těch zážitků a událostí v tomto poměrně dlouhém časovém období považuješ za nejdůležitější při formování současné formy a podoby vaší kapely? Splnila se ti očekávání, se kterými jsi v roce 2002 zakládal a co očekáváš od další patnáctiletky?
Erik: Jsou očekávání a jsou tužby. V roce 2002 rozhodně nebylo naším očekáváním zahrát si v klubu třeba s Cruachan. Pokud jde o mě, tak všechny tehdejší ambice byly dávno naplněny. Do budoucna se dívám spíš ve střízlivý perspektivě toho, na co máme čas a energii. V posledních pár letech jsme se toho dost naučili a například zařadili nový nástroje, samozřejmě bysme to rádi přetavili v nějakej další vývoj tý naší kapely, ale máme jen omezený zdroje, který do toho můžeme vrazit, hlavně ten čas.
Pobuďák: Mou tužbou bylo hrát muziku, která mě baví, což stále naplňuje má očekávání.
Vaše hudební zdroje se nachází u starých Keltů, v oblastech Irska, Bretaně, Skotska. Čím je ti tahle tématika blízká, čím tě oslovuje?
Pobuďák: Chytil jsem nákazu od táty, který někdy kolem roku 1988 někde vyzískal nahrávky The Dubliners. Podle mě nejde ani tak o tématiku, která je beztak v lidovkách všude po zeměkouli prakticky stejná – chlast, ženský, vojna – spíš o melodiku těch písniček/instrumentálních skladeb.
V loňském roce jste vydali album „Farewell To Erin“. Jak s odstupem času hodnotíš tohle album a můžeš jej čtenářům blíže představit?
Pobuďák: Asi jako každý jiný, jako celek se mi líbí a spoustu věcí bych sám za sebe dneska udělal jinak. Jo, Murder in the Red Barn, koukám na tebe. Na albu čtenář najde sbírku lidových písní o lásce a o zvířátkách v netradičních úpravách a aranžích. Nic pro tradicionalisty, rock, punk, metal, přimícháme to, co se nám zrovna hodí.
Erik: Je to tak, to jsme celí my. Já to každopádně i s odstupem pokládám za naší nejlepší nahrávku.
O albu „Farewell to Erin“ uvádíte, že vznikalo mezi roky 2014 – 2017, u alba „MDCCXLVI“ je uveden údaj o době vzniku „2014 – 2016“. Jaké to vlastně je pracovat souběžně na dvou dost odlišných albech?
Pobuďák: Pěkná pakárna. Přišli jsme při tom o jednoho dechaře a jednoho bedňáka.
Erik: To koncepční album, MDCCXLVI, tomu jsme během skládání a příprav říkali koncepce, to byla soustředěná a místy namáhavá práce. A to druhý, občas jsme mu říkali antikoncepce, tak to byla ta legrace po práci.
Po „MDCCXLVI“, které bylo poměrně odvážným krokem ke koncepčnímu příběhu, jste se vrátili ke klasickému formátu jednotlivých skladeb. Který ze způsobu práce (koncept nebo jednotlivé písně) je pro vás příjemnější?
Erik: Jako posluchač se nechám víc polapit koncepční nahrávkou. Jako dejme tomu autor, si cením jak tý volnosti a pestrosti při vzniku jednotlivých kousků, tak i tý systematičnosti a disciplíny při vzniku většího celku.
„Farewell To Erin“ je album plné tradicionálů a část ze skladeb je přetextována do češtiny. Co je hlavním kritériem toho, která skladba zůstane v originále a kterou vylepšíte rodným jazykem?
Erik: To je velice dobrá otázka. Důležitej je první dojem, jestli frázování té skladby vůbec umožňuje hladký plynutí českýho textu. A inspirace, pocit, že přetextováním tomu můžeme při respektování předlohy dát nějaký další obsah, smysl či význam. Ten respekt je důležitej, věřím, že je lepší, když nový text vychází z toho původního. Respekt je to, co dělá z parazitování na předloze symbiózu.
Nemůžu se zbavit i toho dojmu, že písně, které zpíváte v češtině, jsou podány daleko živějším způsobem, než anglicky zpívané. Je to jen můj pocit nebo při nahrávání panuje nějaký jiný přístup, úcta k originálu a podobně?
Erik: Tak to je samozřejmě tím, že ty moje český texty jsou ukrutně dobrý (smích) Ale vážně, i když všichni protagonisti jsou zcestovalí a jazykově vybavení (Pobuďák má i nejtiv spíkra v příbuzenstvu), tak emoce, vývoj zápletky, různý vrstvy toho textu tě při interpretaci ovlivněj v mateřštině víc a to je pak znát. I když si myslím, že třeba v „Byker Hill“ si Pobuďák s vokálem celkem vyhrál i v tom původním znění. Roli možná hraje i fakt, že se snažíme ty texty nepodávat spisovnou školní angličtinou, ale přiblížit se tomu, co jsme slyšeli v pubech ve Skotsku a Irsku.
Jak bys charakterizoval hudbu Hakka Muggies někomu, kdo o vás ještě neslyšel, jaké z písní z nového alba bys doporučil jako ideálního reprezentanta vaší aktuální formy?
Erik: Já většinou říkám něco jako „bigbít s houslema“. Na „Farewell To Erin“ jsme se snažili o pestrost, aby jednotlivý věci byly mezi sebou co nejmíň zaměnitelný, což hledání „reprezentanta“ komplikuje. Za sebe bych řekl, že první tři na desce. Jedna rozverná, druhá instrumentálka, třetí závažnější s profláklou melodií.
Pobuďák: Já zas většinou říkám něco jako "irský lidovky rockově". Ideální reprezentant je skladba „Dehydrovaná“, protože obsahuje prakticky všechny naše polohy najednou. Skákací juchací, metaláckou hrozící i českou poťouchlou/parodickou, který si zatím nikdo pořádně nevšimnul.
Pokud jsem něco nepřehlédl, tak v době, kdy řada kapel považuje tvorbu videoklipu za jednu z nejzásadnějších forem vlastní prezentace, se zdá, že Hakka Muggies se téhle moderní cestě vyhýbají, byť třeba flash disk, přiložený k albu „MDCCXLVI“ mi přišel jako velmi modernistický krok. Jaký tedy máte vztah k videoklipům, máte ještě v plánu nějaký k albu „Farewell To Erin“ natočit?
Erik: Mě klipy hrozně baví a právě proto mám daleko k tomu, plácnout na Youtube nějakou samoúčelnou zbytečnost s nápisem „official video“. Přesto jeden hranej klip venku máme, z roku 2012. To natáčení bylo celkem zábavné. A třeba pokud…
Pobuďák: Pokud se nám podaří sehnat kostým šneka, mohl by vzniknout klip pro skladbu „Káně nebo vrána“.
Martin: No, máme vyhlídlou jednu náramnou lokalitu pro natáčení. Ale je možný, že než seženeme kostým, tak nám jí zbouraj. Takže budeme muset vybrat jinou písničku...
Blíží se doba festivalů, jak jí Hakka Muggies prožijí? Jaké máte nejbližší plány, kde vás bude možné vidět koncertovat?
Pobuďák: Na dovolené, jako obvykle, nikdy jsme moc festivalová kapela nebyli. 25. srpna se objevíme na Folk Metal Festu v Tišnově, v Praze nejblíže 3. května v Modré Vopici.
Na hudební scéně se už pohybujete léta. V čem je podle tebe největší rozdíl v hudebním světě mezi dneškem a dobou, kdy jste s hudbou začínali?
Erik: To zní, jako že jsme nějací náramní geronti. Nejsme.
Martin: No, jen vsuvka k těm gerontům. Většina kapely už má rodiny, děti a skoro čtyřicítku na krku. Mladej je vlastně jen jeden.
Pobuďák: Víc možností, jak dostat vlastní muziku k lidem. Protože to ale dělají (skoro) všichni, tak taky víc možností, jak v tom množství zapadnout.
Moje poslední otázka je tradiční – je něco, na co se tě nikdy nikdo z novinářů či fanoušků nezeptal a ty bys na to přitom rád odpověděl?
Erik: Tak toho je fůra. Reflektují texty H.M. aktuální dění? Kde přesně teče řeka Fleet? Proč 1x12 a ne 4x12? Fluttershy nebo Applejack? Co všechno z textů na „MDCCXLVI“ má reálný základ? Ale nejsme vybíraví a jsme rádi, že se nás občas někdo ptá na úplně cokoliv a že to pak někdo čte. Díky za to!
Pobuďák: Nikdo se nás ještě nezeptal, kdy už se konečně rozpadneme. Na to bych rád odpověděl, že netuším, ale časem to určitě přijde.
|
