Přestože punková scéna ve Švédsku není tou, která by udávala tón tamní rockové hudbě, je nutné si přiznat, že podhoubí, zde je rovněž slušné. Z něho v desvadesátých letech vzešli pravděpodobně nejznámnější představitelé tohoto druhu hudby, Backyard Babies, kteří se sice dnes už za čistý punk rock označit nedají, ale povstali z něho i No Fun At All, pětice ze středošvédského Skinnshattebergu. Ta sice nebyla tak exponovaná jako například zmínění Backyard Babies, ovšem především v devadesátých letech byla tahle parta respektována a pro svá alba jako „Out Of Bounds“ nebo „The Big Knockover“ řazena na dost vysokou úroveň skandinávské scény. Problém byl ale v tom, že No Fun At All nevydrželi.
První křeč je zastihla hned po roce 2000, tenkrát problémy uvnitř kapely dospěly do fáze, že se No Fun At All rozhodli pro rozpad. Jak léta běžela, už to začínalo vypadat na definitivní konec. Ten nenastal a druhá etapa byla pak korunována v roce 2008 albem „Low Rider“. To ukázalo kapelu ve stejně dobrém světle, jako ve zlatých devadesátých, jenže problémům nebyl ani tehdy konec. V dubnu 2012 No Fun At All zrušili všechny koncerty a náhle bylo opět po kariéře. Rozpad netrval moc dlouho a jméno téhle sympatické party se na plakátech začalo objevovat hned následujícího roku. Jenže na desku se tentokrát čekalo nějak povážlivě dlouho, až už fanoušci začínali spekulovat, bude-li vůbec nějaká.
Je a je dobrá. Tedy pokud od ní nečekáte nic jiného než přímočarý punk rock, která má lehké přesahy do melodického hardcoru. „Grit“ opět naplňuje formuli skočného punku, který staví na divokých tempech, úsečných riffech a melodických refrénech, jež sice mohou pošilhávat po offspringovsky střiženém neopunku (nejslyšitelnější je to ve sborech u skladby „Forth“), ale v tomto případě mají přece jen více uvěřitelnosti a méně komerčního kalkulu. O tom No Fun At All považují za nutné přesvědčit hned na úvod desky, do níž rázně vpadnou s úvodní „Spirit“, která svým kvapíkovým tempem ukáže hned od prvních sekund, zač je toho loket. Ne, tady se nepolevuje, tady se žádné balady nepěstují. Vlastně proč taky…
Přestože No Fun At All přece jen ve skladbách „Sucker (For A Plan)“ a „Lonely Stranger“ trochu zvolní (ovšem pomalé tempo nečekejte ani náhodou), je to možná jen proto, aby deska nezněla monotónně. Tento prvek se sice místy trochu vkrádá (musíme uvědomit, že čistý punk rock má opravdu jen velmi úzké mantinely) a frontman Ingemar Jansson není až tak úplně precizní vokalista, který by udivoval svými hlasovými eskapádami a nelidským rozsahem. Jenže o to celá kapela zní autentičtěji a uvěřitelněji, o což by v punku mělo jít především.
Pokud se No Fun At All už nestali švédskou punkovou legendou, dá se zajisté mluvit o partě, která může směle užívat status vlivné a ostřlené kapely. Navíc „Grit“ je deska, která jí ostudu v žádném případě neudělá a její pověst může jen přiživit. Teď ale záleží na tom, jestli si kapela vezme poučení z vlastní minulosti a nenechá se opět rozložit malichernostmi, jako tomu bylo v minulosti. Třetí start v podobě novinky „Grit“ je dobrý, ale zbyly by ještě síly na ten čtvrtý?
|
