Emerald Sun jsou powermetalovou kapelou, která svými alby dokázala potěšit nemalou množinu žánrových fanoušků. První deska byla dobrá, druhá ještě lepší, na té třetí, jež vyšla před třemi lety, se odehrál mírný kvalitativní pohyb, a to nikoli směrem kupředu. Nešlo ale o nic dramatického a díky několika silně vtahujícím momentům jsem se v recenzi opět přiklonil k vysokému hodnocení. Obávám se však, že tentokrát už něco takového nebude možné. Ona jakostní diference se totiž ještě prohloubila, a to až do té míry, že se z původně výborné kapely najednou stalo těleso nevýrazné a zhola tuctové.
Takový stav úzce souvisí s dalším posunem, tentokrát stylovým. Už během několika úvodních songů zarazí příklon řeckých hudebníků ke klasickému heavíku, a to za přítomnosti nejprofláklejších klišé, připomínajících spolky jako Manowar či Hammerfall. Podobný archaismus začpí jak v úvodní položce „Kill Or Be Killed“, tak v kusech „Carry On“ a „Blast“ (s hostujícím, ale nic moc zachraňujícím Peavy Wagnerem z Rage), potažmo v příspěvcích „Land Of Light“ a „World On Fire“. Pro všechny zmíněné skladby zároveň platí pramalá kompoziční přitažlivost, jež se na úplné dno propadá v tupě nenápaditých refrénech. Nicméně během písně „All As One“ vykoukne naděje, že by řečtí autoři přece jenom nemuseli trvale vypadnout z formy, jelikož tento song tepe celkově lepší energií, což je dáno zejména silnějším příklonem k power metalu.
Jakmile totiž pánové najdou cestu k žánru, proti kterému na prvních třech albech nic neměli, dokážou být opět celkem chytlaví, jakkoli s takovými peckami jako byly skladby „Theater Of Pain“ a „Planet Metal“ (deska „Regeneration“), nebo i „Black Pearl“ z předešlé fošny, tentokrát počítat nemůžeme. Nejblíže k hitové vůni minulých let mají kompozice „Rebel Soul“ a „Slaves To Addiction“, ve kterých dokonce – alespoň na chvíli - zaslechneme speedmetalové tempo. Špatně si nevede ani kus „Weakness And Shame“, případně balada „Journey Of Life“ (jež je na albu – malinko zbytečně - v dvojnásobné verzi), nutno však dodat, že ve všech těchto skladbách míří kladné body zejména k instrumentaci, nejvíce pak k velmi dobrým sólovým partům, méně pak k vokálním linkám, jež v podstatě ani jednou nezajiskří nějakým pamětihodným momentem. Zpěvák Stelios se navíc nebyl schopen vyvarovat občasného zakolísání, což ve výsledku jenom umocňuje nepříliš lichotivé dojmy z poslechu této desky. Několik obstojných momentů se zde najde, celkově je ale nutné mluvit o zklamání a prozatím nejslabšímu albu řeckých melodiků.
|
