Tak ti nevím, milý Juliáne, jaké budeš mít po téhle ukolébavce sny, ale upřímně se obávám, že budou docela vlažné, fádní, obyčejné a místy až nudné. Aspoň takový pocit dýchá z druhého alba řeckých heavy symfoniků Julian`s Lullaby, kteří rádi do svých písní zapojují housle, hodně staví na vyvážené spolupráci mužského a ženského sólového zpěvu (byť díky tou, že se George Saddler nesnaží své hlasivky přehnaně přibrousit ani zdrsnět, na vyloženě klasický model krásky a zvířete příliš často nedojde) a na celkem přehledných melodiích. Bohužel, to co naznačuje již samotný název alba „Prisoners Of Emotions“ se stalo realitou a výraznější emoce zůstaly ukryté někde pod zámkem.
Tohle uvěznění emocí nejsilněji sálá ve chvílích, kdy Julian`s Lullaby vsadí na vláčné tahavé tempo a docela otravnou repetici ústředního motivu skladby, tak jako v melancholické „Death Angel“, která i přes to, že ve svém průběhu docela výrazně změní svou náladu a intenzitu a éterické poletování Anny Lullaby za zvuků poměrně masivně zhrublých kytar v úvodu zní příjemně křehce, díky otravnému refrénu (jako by se v něm ve značně zpomalenější verzi Juliáni chtěli přiblížit sugestivnosti Sisters Of Mercy, nicméně tohoto efektu se jim ani v nejmenším nedaří dosáhnout) strašně rychle ztratí atmosféru a nepodaří se ji nahodit ani prostřednictvím příjemně protažených Anniných hlasivek, ani pochmurnými houslemi. Do podobné bezzubosti sklouzne „Domino“ (přitom ten úvodní symfonický nádech, kousavé kytary i Annino koketování s operou slibuje mnohem záživnější zážitek), kde to omílání ústředního sloganu hrozně rychle unaví (i když zde určité napětí přece jen přinese záblesk agresivity v Saddlerově zpěvu), podobně utahá i rytmicky říkankovítá „Curse Of Gods“ s úvodním fanfárovým atmosférickým šálením a je docela zarážející, že daleko silnější skladby si Julian`s Lullaby schovali až téměř do samotného finále. Titulní „Prisoners Of Empires“ okovy emocí odemkne, už kraťoučký zvuk otevíraných dveří má své kouzlo, působivý je i vláčný chorál, velmi přirozeně zní posmutnělé housle i křehké piáno a až doomové melodické pohupování (možná nepřekvapí, že když dojde na zrychlení tempa, že se atmosféra začne vytrácet), v „Single Thought“ zase potěší zpěvná uvolněnost lehkonohé melodie.
Julian`s Lullaby sází na prvotní efekt, nástupy do skladeb mají celkem chytlavé, nicméně emotivní prázdnota většinu skladeb táhne do velmi šedivého průměru, ze kterého sice na pár momentů hlavu vystrčit dokáží, ale ta celková šedivost v konečném důsledku převládá.
|
