Na úvod trochu sci-fi vzpomínek na budoucnost. Ve vyfešákované kavárně (ne, do zaplivané putyky se hudba, o které bude řeč, absolutně nehodí) k tahounovi rakouských Edenbridge Lanvallovi přisedá kytarista Vynce Leff z francouzských Whyzdom a nedočkavě se ptá: „Tak co“? A Lanvall blahosklonně přikyvuje: „Ale jo, celkem dobrý, ale ještě se budeš muset trochu učit. Jo, a hlavně tu Marušku příště trochu zkroť…“ No a takhle nějak by mohlo vypadat i celkové hodnocení už čtvrtého alba Whyzdom s názvem „As Time Turns To Dust“.
Kterým se kapele poprvé v historii podařilo natočit dvě alba za sebou se stejnou zpěvačkou, ta zdánlivá změna na postu u mikrofonu je způsobena tím, že Marie Mac Leod (dříve Rouyer) vstoupila do svazku manželského. A jako by tímto krokem dostala chuť pustit do svého projevu daleko víc teatrálnosti a afektovanosti, než tomu bylo na albu minulém, díky čemuž se její hlas ve výškách stává zbytečně protivným. A to je druhý důvod toho, že s letošním albem Whyzdom bez výhrad zabodují snad jen u ortodoxních příznivců žánru. Tím hlavním problémem je fakt, že prakticky celá novinková kolekce je nápadově docela sterilní a nejvíc života nabírá v momentech, kdy do stopování svých rakouských vzorů vkládají jen minimum svého vlastního já a nechávají se plně táhnout Lanvallovým lanem. A aby těch důvodů k polemice nad kvalitou alba „As Time Turns To Dust“ nebylo málo, je tu ještě sound, který díky snaze Whyzdom znít košatě, načančaně, epicky a symfonicky se paradoxně stává občas jakousi nepřehlednou koulí. A tak je v devítce skladeb obtížné najít alespoň jednu, kterou byste s chutí sjeli několikrát za sebou a přitom měli pocit, že vám každý z poslechů má co nabídnout. Jistě, těch efektních háčků (zejména sborové pasáže) se na albu najde hromada, když se Marie Mac Leod drží civilního projevu, má stylově typický příjemný hlas, ale vezměte třeba „Fly Away“ (ano, asi by se ta jemná melodie dala propašovat do repertoáru Edenbridge), která přes docela dramatický úvod a přitažlivou klidnou pasáž postupně dojíždí na absenci jakéhokoli dalšího zásadnějšího nápadu, což při délce přes osm minut je celkem vražedné. Ale i ve všech kratších skladbách se záblesky nápadů rychle vyčerpávají…
V tom lepším případě kolem vás „As Time Turns To Dust“ propluje jako jedna z mnoha průměrných desek, splňujících sice parametry žánru, ale nenabízejících ani špetku něčeho osobitého, v tom horším případě můžete být docela rozladěni z některých výškových Maruščiných eskapád. Symfonicky nabubřelý vypucovaný metal s docela nepřehledným zvukem a bez nějakého zásadního melodického nápadu, který by měl tendence se v hlavě usadit. Vylouhovaní instantní Edenbridge, kteří tak z těch prognóz, že by se Whyzdom mohli někdy stát stylovými tahouny, můžou být v tomto kole v naprostém klidu.
|
