Co si budeme nalhávat, desky téhle kanadské formace nebyly nikdy žádná velká sláva. V ranku moderního heavy metalu kořeného ženským zpěvem je to dobře zvládnutá práce. Nakonec se jim díra do světa (ani přes velkou tlačenku z vydavatelství) nepodařila udělat ani s loňským ambiciózním počinem „Prevail I“. I když se pravděpodobně jednalo o jejich nejlepší album, bomba se z něj nestala. Proč tedy očekávat něco velkého od „dvojky“, navíc, když se na ni v avizovaném přetlaku materiálu nečekalo do loňského podzimu, jak kapela dříve slibovala, ale až do letošního jara? Že by si materiálem nebyla jista? Že by přece jen došla k poznání, že její písně, opírající se dosud o vcelku průměrný songwritting, bylo nutné nechat uzrát? Nebo za to přece jen mohla prodělaná lymská borelióza zpěvačky Kobry Paige?
Kobra And The Lotus nejsou žádní novátoři. Je na nich slyšet, že jim nechybí klasické heavymetalové vzdělání, kde k základním pomůckám patří vrcholná alba Black Sabbath, Iron Maiden, Metallicy, Motörhead či Judas Priest. Kanaďané by se k těmto veličinám rádi přiblížili, ovšem na to nemají dostatek skladatelského talentu. Rádi by také svou tvorbu podstrčili mainstreamovějšímu publiku, proto je jejich zvuk briskně moderní a i díky ostřílené producentské práci splňuje ta nejpřísnější soudobá kritéria. Jenže k čemu by byl dobrý zvuk, kdyby skladby (jak to v případě podobných kapel bývá) stály za starou belu?
To byl vlastně problém i Kobry. Byl? Ano, zčásti skutečně už byl. „Prevail II“ pro ně totiž může být vstupenkou do výtahu, který je vyveze o stupeň výš k vysněnému vrcholu rockmetalového žebříčku současnosti. Tahle kapela totiž dokázala přijít s materiálem, který je lepší než zbytek její předchozí diskografie a je výše i než loňský první díl. Je zde skutečně slyšet, že kapela zapracovala na skladatelské práci a přestože zde opět nenajdete žádné převratné songy, je deska hitovější než předchůdce a celkově oplývá rozmanitějším materiálem. Přestože kulometný riff v úvodní „Losing My Humanity“ působí přesně tak strojeně jako většina kapel tohoto ranku a proto vás spíše odradí než navnadí na další poslech, skladba samotná ukazuje svůj melodický potenciál. Ten graduje v následující „Let Me Love You“, jenž vytahuje propracovaný stadionový refrén a ukazuje, že v Kobře je potenciál, který se na předchozích albech ještě nepodařilo odhalit.
Podobně silných míst je na albu ještě několik. V zásadě se jedná o takové skladby, kdy kapela přestane tlačit na pilu zbytečně tvrdými riffy a hraje si více s melodiemi. Proto jsou určitě zajímavější další stadionovky „Heartache“ nebo „Modern Day Hero“, které koketují až s pop metalem, než groove věci „My Immortal“ či „Human Empire“, kde čirá melodika ustupuje do pozadí. Kapitolou samou pro sebe je závěr alba, kdy kapela překvapivě vytáhne více než čtyřicet let starou klasiku „The Chain“ od folkrockových Fleetwood Mac a posléze zařadí akustickou verzi nejsilnější položky alba, zmíněné „Let Me Love You“. To už o tom, že jste svědky skutečného dospívání kapely, nemáte pochyby.
Čekala se podobně lehce nadprůměrná deska, na kterou časem napadá vrstva prachu (jako byla loňská „Prevail I“). Ovšem Kobra And The Lotus překvapili. Nejedná se samozřejmě o album, které si zaslouží absolutorium (vychází taková ještě dneska vůbec?), ale letošní „Prevail II“ je nadmíru sympatická kolekce, jenž ukazuje, že v téhle kapele skutečně potenciál je. Když k tomu připočteme i stále jistější projev zpěvačky, což dokazuje především závěrečná akustická věc, je nutné s touto partou z Calgary do budoucna počítat.
|
