I když se po debutu „Camp Rock“ zdálo, že Razorbats míří vysoko a všichni čtyři členové táhnou za jedno pořádně silné lano, byla v roce 2016 kapela v troskách. V její sestavě zbyl pouze kytarista Kjetil F. Wevling a bubeník Knut Wettre, přičemž zejména zpěvák Even se na „Camp Rock“ prezentoval ve skutečně dobrém světle a dalo se předpokládat, že bude patřit k tahounům kapely. Ovšem muzikant míní a osud mění. Loni ale už Razorbats byli kompletní, když se jim povedlo angažovat charismatického vokalistu Paulieho Vercouterena a dokonce i dalšího kytaristu. Vzhledem ke kvalitám „Camp Rock“ lze Kjetilovy řeči o tom, že praví Razorbats startují právě s touto deskou, brát trochu s rezervou a považovat je jen za propagační bonmoty. Jedno mu ale upřít nelze, na „Dvojce“ se Razorbats prezentují jako dospělejší kapela.
Deska „Camp Rock“ trpěla několika dětskými nemocemi, jako byl především nedostatek invence, ale funkci slušně rozjetého debutu, startujícího kariéru, splnila skoro dokonale. Navíc skladby jako „Kids Of The 70s“ fungují dosud a proto měli Razorbats na co navazovat, přestože nová sestava si teprve začala sedat. Ovšem tihle Norové jsou houževnatí a právě se nachází na svém kariérním vzestupu, neboť z novinky je jasně slyšet, že dospívají nejen jako interpreti a instrumentalisté, ale také jako skladatelé. Kořeny, které tkví až někde u Hanoi Rocks či dokonce The Rolling Stones zůstávají nepopřeny, a nápady, které tentokrát tahle parta z Osla předkládá, jsou silnější než tomu bylo posledně.
Původní vokalista Even nebyl špatný zpěvák, ovšem novic Paulie Vercouteren dává kapele svým ležérním výrazem pocit rock n`rollové samozřejmosti a posunuje celou formaci o úroveň výše. Už jen tím, jak velký důraz klade na silné refrény, které se nezaměřují jen na dva pilotní singly „Social Rejects“ a „Sister Siberia“. „Dvojka“ je totiž vzácně vyrovnaná deska, která nestojí jen na dvou, třech silných skladbách, ale nejlépe působí jako celek. Navíc celek, který má vycizelovanější zvuk než předchozí album. Přestože je už nadobro zbaven garážového aspektu a sune se místy až popovým směrem, je stále silně rock n`rollový. Přestože se dotýká retra, jaké představují kapely jako The Hellacopters, nedá se nemluvit o současném vyznění. Sound je totiž dokonale čistý a zřetelný, že slyšíte každé zacinkání, každý úder do strun.
I když si kapela ve věcech jako „Going Underground“ a „Send In The Clowns“ připomene své divočejší punkové začátky, už se od nich začíná vzdalovat. Důkazem jsou ostatní skladby, ať už zmíněné singly, tak i další pečlivě vypiplané kousky, jenž nezapřou inspiraci u songwrittingu, který udělal legendu z ikonického kytaristy Hanoi Rocks Andyho McCoye.Jako opravdu povedené skladby tak můžeme jmenovat hned úvodní dvojici „The Waiting“ a „Take It Out On The Road“ nebo skvělou „Bad Teacher“. Kapitolou samou pro sebe je určitě závěrečná šestiminutová kompozice „Talk All Night“, kde se Razorbats ukazují jako univerzální rocková kapela, která si umí pohrávat s náladami (v tomto případě docela nostalgickými) a importovat do svého výrazu i jiné prvky, než od nich jejich fanoušci čekají. Proto právě na „Talk All Night“ lze nejlépe demonstrovat vývoj kapely, který nevypadá, že by se chtěl touto deskou zastavit.
Pro vše výše vyřčené můžeme považovat „Dvojku“ za velmi dobrou desku. Pro Razorbats je velmi důležitá. Tak moc, že to až vypadá, jako kdyby kapela skládala zkoušku dospělosti, ve které obstála velmi, velmi dobře.
|
