„Krvavá“ trilogie irských Cruachan dospěla do svého finále. Principál Keith Fay při této cestě postavil zbrusu novou sestavu (největší revoluce nastala u minulého alba, před vydáním novinky „Nine Years Of Blood“ už poměrně stabilizovanou sestavu opustil pouze flétničkář John O´Fathaigh, vyjma Keitha poslední pamětník toho, kterak Cruachan před víc jak čtvrtstoletím vznikli), docela důkladně zamotal fanouškům hlavu stylovými posuny (v rámci zákona) a docela razantně pozvedl povadající prapor kapely. „Nine Years Of Blood“ je pak jakýmsi souhrnem toho, co se odehrálo na předchozích dvou krvavých albech. A tak můžete v první části alba mít pocit, že vám do obýváku vtrhli neukočírovatelní pohanští barbaři, kterým ani black metal není cizí, aby je postupně začali vytlačovat o něco umírněnější folkáči, na kterých je znát, že jejich život je sice drsný a nesmlouvavý, ale že se v něm i špetka pozitivna najít může a ve finále je zřejmé, že tyhle dvě hordy dokáží najít společnou řeč.
Jak název alba napovídá, Cruachan se na „Nine Years Of Blood“ pouští do zpracování další z irských historických událostí, jejich zájmem je tentokrát přelom šestnáctého a sedmnáctého století a ne zcela vydařená vzpoura irských šlechticů proti britské nadvládě. Již dle tohoto tématu lze předpokládat, že album Cruachan je převážně ponuré, hrubé a devastující. Děje se tak na většině alba, nicméně třeba titulní krátká instrumentálka, postavená na lidových nástrojích a hladivém (v kontextu alba až rozverném) lidovém motivu dokonale klame tělem, téhle dominantní náladě se vymyká i závěrečná, jednoduše zpěvná „Back Home In Derry“, u které se podvědomě začnete pohupovat a šátrat po korbelu a jíž svědčí poměrně neotesaný vokál. Nejdrtivější sílu v sobě má zdivočelá (chvílemi až chaotická) blackovka „Hugh O`Neill – Earl Of Tyrone“ s ubzučenou kytarou, agresivně uřvaným hlasem, ve které i obvykle křehká flétna zapadne do neurvalé atmosféry. Zlom do klidnějšího výrazu přijde v „Queen Of War“ s melancholickými houslemi, hutnou a zemitou rytmikou a čistým naléhavým zpěvem. V ní Cruachan sice neztratí syrovost, ale tím, jak jim do jejich hudby začíná pronikat lehká majestátnost a melodičnost, přece je se stávají o něco přístupnější. A jak zní dokonalé splynutí obou pólů kapely můžete posoudit v „The Siege Of Kinsail“, kde střet syrovosti hrubého zpěvu, všudypřítomné jednoduchosti melodických motivů a skoro až optimisticky naladěných houslí evokuje nejpřístupnější období tvorby Cruachan.
Z celé trilogie je „Nine Years Of Blood“ tím nejsložitějším albem, do kterého je poměrně obtížné proniknout. Důvodem bude nejspíš právě ten fakt, že se Cruachan na něm pokusili zkřížit ty nejkrajnější polohy svojí tvorby a byť se zpočátku může zdát, že deska zní docela nesourodě, Keith se svojí družinou zjevně věděl, čeho chce dosáhnout. A byť předchozí zářez „Blood For The Blood God“ zůstane nepřekonán, je zjevné, že Cruachan jsou v hodně dobré formě.
|
