Návrat německých heavymetalových matadorů Iron Angel je z té kategorie nejméně očekávaných. Ať už proto, že tahle kapela neměla nijak na růžích ustláno a její postavení nikdy nedosáhlo takového věhlasu, jako tomu bylo u stylových souputníků Running Wild či Helloween. Ale také proto, že tehdejší kytarová sekce Peter „Piet“ Wittke a Sven Strüven je už na pravdě boží a ani nikdo z rytmické sekce o comeback neprojevil zájem. Jediným starým psem v Iron Angel je tak zpěvák Dirk Schröder, který se obklopil novými muzikanty. Budou to tedy ještě Iron Angel nebo jen jakýsi Schröder And Friends? Ovšem otázek, předtím než novinka „Hellbound“ vyšla bylo určitě víc. Nejčastěji asi hlodala ta, jestli Iron Angel budou ještě v roce 2018 relevantní…
Když máte historii, která de facto končí v roce 1986 a během které jste vytvořili jen dvě alba, navazuje se docela těžce. Pokusů o to uvést název Iron Angel opět do povědomí metalových fanoušků už sice bylo několik, ovšem až comeback z roku 2015 se zdá být alespoň trochu smysluplným. Alespoň proto, že se konečně povedlo dát dohromady nové album. Nové album se starým obsahem, abychom trochu parafrázovali ostudný článek z komunistického listu Tribuna z roku 1983. To ale jen tak mimochodem…
Kdo zná Iron Angel z oněch osmdesátých let, asi už věděl, co čekat i od „Hellbound“. V polovině osmdesátých let, kdy se formovala německá metalová scéna, byli Iron Angel totiž u toho a jejich debut „Hellish Crossfire“ dokonce vyšel i před helloweenskou „Walls Of Jericho“. A přestože nikdy nedosáhl dýňové reputace, byl pro tehdejší vývoj německé scény docela důležitý. Přinesl totiž pekelně rychlý speed metal, který byl poučen Novou vlnou britského heavy metalu a vstřebával i vzteklé punkové kořeny. Na dvojce „Winds Of War“ Iron Angel trochu zvolnili, posunuli se od původního speedu spíše do heavymetalových vod, ale ukázali tím, že se dokáží i vyvíjet a v podstatě dospívat. Jenže to byl konec. Ještě téhož roku (stále jsme v roce 1986) se kapela rozpadla a najednou bylo po všem. Helloween, Running Wild, Grave Digger i thrashová trojka Kreator, Destruction a Sodom letěli vzhůru a potenciál Iron Angel si to namířil přesně opačným směrem.
Navazuje se tedy až nyní. Jde to místy trochu ztuha a křečovitě, ale ta spojnice je tam jasná. Novinka „Hellbound“ totiž budí dojem (tedy kromě současného zvuku), jako kdyby měla vyjít v roce 1987, jako kdyby těch třicet let vůbec neexistovalo. Na této desce nenajdete ani zbla současného, ovšem je nutné přiznat, že ten, kdo si libuje ve vysokorychlostním metalu poloviny osmdesátých let, s největší pravděpodobností zklamán nebude. Pro Iron Angel je totiž nejdůležitější, že jim nechybí energie ani nápady, které leckdy mohou směle konkurovat těm klasickým z prvních dvou alb. Navíc i Schröder působí dojmem, že se v jeho hrdle zastavil čas. Není žádná památky po nějaké únavě, ztrátě entuziasmu a zbytečné nostalgii.
První, co při poslechu „Hellbound“ praští do uší, je to, že kapela nezvolnila z tempa, které nastavila na svém debutu. Od úvodní „Writting`s On The Wall“ se zařazuje nejvyšší rychlostní stupeň, ze kterého kapela, snad kromě „Waiting For A Miracle“, nepovolí do konce alba. To je na současných Iron Angel to nejsympatičtější. Kytary totiž řežou přesně podle předpisů, rytmika je navýsost živá a Schröder podává skutečně dobrý výkon. Trochu horší je to s tím, že uposlouchat celé album na jeden zátah může být docela fuška. Na albu totiž chybí nějaký záchytný bod (chtělo by se říct hit), který by čněl na ostatními. Skladby samy o sobě fungují dobře, ale jako celek deska sklouzává k monotónnosti. Když si vezmete věci jako je zmíněná „Writting`s On The Wall“, titulní „Hellbound“, „Hell And Back“ nebo závěrečnou „Ministry Of Metal“, dostanete v podstatě kvalitní metal, který sice zůstal trčet v osmdesátých letech, ale životaschopnost vykazuje i v současnosti. Jenže samotné album ne a ne zafungovat, tak jak by mělo.
Staromilce ale „Hellbound“ rozhodně potěší i se všemi svými klišé, protože podobně laděných desek zase tolik nevychází. Připomene také, že v osmdesátkách byli Iron Angel velmi dobrou kapelou. Jenže pokud od ní budete chtít nějaký vývoj, jakýkoliv progres, či něco alespoň nepatrně objevného, krutě pohoříte...
|
