Budete-li se pídit na vševědoucím drátu po italské skupině Serenade, kromě nezpochybnitelných faktografických informací o tom, že kapela brzy odškrtne první křížek na svých zádech, že na sklonku loňského roku vydané album „Orinica“ je druhým příspěvkem do jejich diskografie a kapela jej ve srovnání s debutem natočila po docela solidním průvanu v sestavě, zapříčiněném snahou o posun od gotických symfonií k heavy metalu s thrashovými, progresivními a gotickými vlivy, s největší pravděpodobností narazíte i na ódy na hlas Claudie Duronio.
Ono samozřejmě záleží na vkusu každého soudruha, ale za sebe můžu s předposlední větou minulého odstavce silně polemizovat a s tou poslední naprosto rezolutně nesouhlasit. Už docela protivně vysoké meluzínování v symfoničností lehce načichlém intru „Insomnia“ leccos napoví, následná „When The Darkness Fall“ ve svém úvodu (asi nejpřitažlivější okamžik alba, zejména z toho důvodu, že ještě nemusíte mít tušení o věcech příštích) docela zahrozí akčností a sytostí, aby v momentě, kdy na špičkách postavená Claudie ovládne vše se se svým afektovaným výrazem, šlo prakticky všechno do kopru, což ještě o chvíli později znásobí podivné klávesové zvuky. Je pravda, že docela hrubý sound nahrávky nepustí Serenade mezi klasicky slavíčkovsky-gotické frontwoman party, je ale až zarážející, jak si vysoký hlas Claudie nerozumí s tou sytou hradbou v pozadí, kupodivu záchranu nepřinese ani sólový zpěv Fabia Dessiho (Arthemis, Hollow Haze) ve dvou skladbách.
A odvolávání se na stylové příměsi nepomáhá především díky faktu, že prakticky žádná ze skladeb na „Orinice“ nepřinese žádný strhující nápad, zapamatovatelnou melodii, či nečekaný (lépe řečeno „jakýkoliv“) vývoj. Vrcholem těchto jalových snah je rozsáhlá „Luceafarul“ (milá jazyková hříčka, aby došlo aspoň na nějaká pozitiva), která i přes svoji poměrně komplikovanou strukturu dojíždí na nevýraznost a stereotyp, nepomáhají ani piáno a smyčce v baladické „Stormborn“, která v momentě, kdy Claudia zůstane aspoň na chvíli civilní a při zemi, by mohla mít nějakou šanci zaujmout, ale výlet do výšek tuhle myšlenku strašně rychle zažene.
Za vším hledej ženu? Na tomhle kolapsu mají svou zásluhu nepochybně i pánové, ale díky pronikavě otravnému hlasu Claudie Duronio je každý další poslech „Oniricy“ čím dál tím větší utrpení.
|
