Patříte k lidem, co si i v dnešní době kupují alba? Nebo alespoň k těm, kteří sice nevlastní sbírku stovek nosičů, ale své největší oblíbence podpoří? A jak to máte s koncerty? Nedávno se bubeník Crematory Markus Jϋllich rozohnil nad tím, že předprodeje na nadcházející koncerty jsou mizerné a že pokud se bude novinka „Oblivion“ špatně prodávat, tak to bude poslední deska skupiny a budou za to moci jejich fanoušci! Samozřejmě tím vyvolal lavinu rozhořčených komentářů a později své vyjádření trochu korigoval. Každopádně čtrnáctá řadová nahrávka německých Crematory tak získala zajímavou pozornost...
Crematory se na novince drží svého jako čert kopyta a překvapení zde příliš není. Úvodní „Salvation“ je klasickou Crematory skladbou, která má jednoduchou stavbu, složenou ze slok, obstarávaných Felixovým growlem a refrénů, které čistě zpívá Tosse Basler. Všechno je to známé z minulosti a malinkou změnou je přítomnost orchestrací, které mohou evokovat lacinou verzi Nightwish. Skladba kdovíjak nenadchne, „Salvation“ je asi jedinou méně povedenou písní na albu, ale její refrén je natolik líbivý, že se prostě zakousne do hlavy.
Album se poté rozjede do gothic metalové parády. Crematory si jedou to své, ale funguje to. O něco víc než dřív vyniknou rozdíly mezi tvrdostí a melodičností. Kapela nevyměkla, stále servíruje dostatek řízných riffů a Felix growluje jak za mlada, ale refrény nejen že připomínají popové melodie, ale ony popové jsou. Většina skladeb je líbivá na první poslech a snadno se zaryje posluchači do paměti. Jedním dechem dodávám, že líbivost neznamená něco špatného, Crematory se vytáhli s opravdu kvalitními skladbami. Taková „Until The Dawn“ oplývá téměř dechberoucím refrénem, ve kterém exceluje Tosse a jeho velký rozsah. Skladba je rychlou metalovou věcí se solidně zakomponovanými orchestracemi a příjemným kytarovým sólem a dokáže si člověka omotat kolem prstu.
Podobně silný je i vrcho alba, titulní „Oblivion“ s refrénem explodujícím do krásné melodie. Typická věc, která může uspokojit i fandy starší éry kolem alba „Act Seven“. Kdo má rád období desky „Believe“, toho potěší a možná malinko překvapí „For All Of Us“, která po symfo-metalovém úvodu přejde do ostrého gotického melo-deathu. Ostřejší vyznění skladby podpoří střední část, kdy se Crematory vytasí s jedním ze svých nejtvrdších rifů. Krom gothic/deathovým kousků nabídnou Crematory také trochu indrustrialu, ale disco rytmy jako v případě některých předešlých desek (na albech Revolution, Klagenbilder nebo Antiserum) se tentokrát neobjeví. Na úplný závěr si kapela připravila chutné sousto pro ty, kteří vzpomínají na hodně starou dobu kolem desek „Awake“ a „Illusions“. „Demon Inside“ započne kytarovou hrou, která jde ve stopách old school death metalu. Následuje brutální riff, jak vytržený z pomalejších Kataklysm a Felixův mocný growl. Takto brutální byli Crematory snad naposledy na počátku devadesátých let. Skladba však postupně odhalí melodie a gotickou atmosféru. To vše právě ve stylu, kterým se kapela prezentovala na výše zmíněných počinech. Takový malý dárek starým fanouškům.
Crematory jsou v dobré skladatelské formě. Ani se moc nedivím Jϋlichovu rozhořčení, protože „Oblivion“ je opravdu dobrá deska. Jednoduchá, přímočará, klasická, ale výborně napsaná. Než vymýšlet za každou cenu něco superoriginálního je možná lepší soustředit se na to, co vám jde nejlépe. To Crematory udělali a natočili hitové a zábavné gothic metalové album.
|
