Co si budeme povídat, comeback této kapely prostřednictvím alba „Rapture And Wrath“ z roku 2015 nebyl rozhodně žádná sláva. Deska se sice citovala i v těch největších světových magazínech zabývajících se rockovou hudbou, ovšem na prvním místě se zdůrazňoval fakt, že jí vydává formace, kterou na začátku osmdesátých let zakládal ikonický basista Cliff Burton a působil v ní necelé dva roky, než dezertoval k Metallice. Trauma na minulém albu předváděla předpotopní heavy metal, který akceptoval fakt, že je na světě i thrash metal, ovšem zůstal pevně ukotven někde v polovině osmdesátých let. A to doslova vším. Zákeřnou nepůvodností hudebních nápadů, zbytečně šponovaným zpěvem Donnyho Hilliera, obstarožním zvukem, který už sám o sobě mohl být ten důvod, proč album hned zahodit.
Utekly necelé tři roky a Trauma je tu znovu. Proč by vlastně tahle deska měla někoho zajímat, když comeback byl pohřben nepovedenou nahrávkou už před třemi lety? Proč by tentokrát mělo být něco jinak, když takhle staré kapely se vyvíjejí už velmi nerady? Jenže odhodit novinku „As The World Dies“ pouze na základě zkušeností s minulou deskou by byla docela chyba. Stalo se totiž nečekané a Trauma se přece jen trochu změnili. Tedy přesněji, změnila se sestava, ze které vylétl kytarista Kurt Fry, jehož původní členové zpěvák Donny Hillier a bubeník Kris Gustofson nahradili hned dvojicí kytaristů, nově příchozím Joem Fraulobem a basistou Stevem Robellem. Zůstal tedy volný baskytarový post, ten z jistých důvodů v kapele nejsledovanější. Nakonec toto prestižní místo získal další muž, který se už může pyšnit přídomkem legendy, dlouholetý basista hvězdných Testament Greg Christian. Ten nejenže kalifornskou thrashmetalovou legendu zakládal, ale prožil s ní její nejlepší léta. Menší senzace byla hned na světě.
Jenže obměněná a posílená sestava ještě není důvodem k tomu, aby ta která kapela vydala dobrou desku. Předpoklad tam sice je, ale záruka určitě ne. U Trauma k tomu přece jen zčásti došlo. Novinka „As The World Dies“ totiž působí mnohem energičtějším a svěžejším dojmem než předchozí album. Kapela se začala poohlížet po tom, co se událo od doby, kdy se dala dohromady a tak je novinka poučena thrashem (že by Christianův vliv?) a i když, stejně jako „Rapture And Wrath“, zůstává trčet v osmdesátých letech, zde už to není tak na škodu. Zmizela zatuchlost, fotrovský přístup a když tak posloucháte třeba song „From Here To Hell“, dojdete k přesvědčení, že Trauma vlastně není špatná kapela.
„As The World Dies“ není žádná světoborná deska. Má své vrcholy, ale i své pády. Zejména s postupující stopáží se zdá, jako kdyby borcům docházel dech, když se soustředí spíše na střední tempa, ve kterých nejsou zdaleka tak silní, jako v těch svižnějších. Začátek alba je ale poutavý, v otvíráku „The Rage“, uvozeném (snad po vzoru staré Metallicy) poklidnou kytarovou vyhrávkou, se celá kapela sešikuje a vyrazí, poháněná hypnotcikým riffem vpřed. Hillier se sice nezbavil falzetových manýr, ale jeho hlas tentokrát zní ve vypjatých polohách vcelku snesitelně, zejména když se drží v civilnějších intencích jako ve zmíněné skvostné „From Here To Hell“ nebo ve vrstvené titulní věci, která střídá dravá tempa s těmi skoro až doommetalovými. K podařeným kouskům pak lze určitě zařadit i další tři (místy až thrashmetalově orientované) věci „Gun To Your Head“, „Cool-Aid“ (se samplovaným hlasem Jima Jonese, vůdčí osobností sekty Chrám lidu, která devět stovek svých členů donutila v roce 1978 k rituální sebevraždě vypitím koktejlu zvaného právě Cool-Aid) a „Run For Cover“, kde kapela znovu přeřazuje na vyšší rychlost, což jí vyloženě sluší. Na druhé straně kvalitativního spektra pak stojí spíše skladby ze závěru desky, můžeme zmínit dvojici „Entropy“ a závěrečnou „Savage“, které dokazují, že ten přerod v Trauma byl rozhodně k lepšímu, ovšem zázrak se stejně nedostavil.
Nakonec lze ale „As The World Dies“ hodnotit kladně, v porovnání s tím, co kapela předváděla na desce minulé. Pro fanoušky klasického US-metalu, čili mixu heavy, thrashe a power metalu (toho původního, samozřejmě…) by se tohle album mohlo stát vítaným přírůstkem do sbírky. Pro ostatní bude sice až moc orientované do osmdesátek, ale tentokrát to až tak úplně na škodu není.
|
